České sdružení

Církve adventistů sedmého dne

Historie

Počátky působení Církve adventistů sedmého dne v Čechách jsou spojeny s dějinami církve v dalších evropských zemích. S poselstvím o druhém Kristově příchodu přišel z Ameriky do Evropy jako první Polák Czechovski, který od roku 1864 kázal v Itálii, Švýcarsku, Rumunsku a Rakousku, kde založil skupiny věřících lidí. V roce 1874 přijel do Evropy misionář Andrews a od roku 1885 zde dva roky působila Ellen Whiteová. V roce 1888 v Německu bylo více než 350 členů, kteří vyprávěli dalším o své víře. Z Německa se do Čech přestěhoval Antonín Šimon, kterého oslovily biblické pravdy traktátů vytištěných v tiskárně v Hamburku. Svěcení soboty mělo v Čechách a na Moravě dlouhou tradici už od 13. století, proto byli mnozí lidé ochotní o této otázce přemýšlet.

Antonín Šimon se usadil v Nové Vsi u Roudnice a v roce 1892 byl přijat za člena sboru Církve adventistů sedmého dne v Hamburku. Poselství o blízkém příchodu Spasitele bylo hybnou silou jeho svědectví. Během několika let založil skupinu věřících, kterou začal navštěvovat německý kazatel Conradi. Zanedlouho získali obětavého spolupracovníka pana Skákala od Hradce Králové, který se stává knižním evangelistou a šíří knihy a traktáty v Čechách. Dalším spolupracovníkem se stál pan Novák, který se přestěhoval do blízkosti Prahy. Společně s Antonínem Šimonem působili v Praze, kde díky jejich zájmu o lidi a svědecké práci už v roce 1902 vzniká sbor. Jedním z pokřtěných lidí byl bratr Balcar, který pomohl přinést evangelium do východních Čech.

V Luži chodili do školy dva chlapci, jeden katolík a druhý evangelík, Josefu Doubravskému zemřela maminka a Vincenci Koulíkovi otec. Oba začali číst Bibli a toužili po tom, aby ji mohli lépe poznat. Shodou okolností se potkali s Balcarem, který jim vyprávěl o své víře. V roce 1908 byl v Luži zorganizován sbor. Ve stejné době začal působit Štěpán Reckziegel v Liberci, a brzy byl založen sbor v Liberci a v Jablonci nad Nisou. Sborů v Čechách přibývalo a v roce 1912 bylo založeno České misijní pole – předchůdce Českého sdružení. Krátce nato zachvátila zemi válka, během níž zemřela řada věřících i kazatelů.

Po skončení 1. světové války, v roce 1919 bylo na konferenci rozhodnuto, že Československo bude samostatnou unií, která bude spravovat tři oddělení: České misijní pole, Moravskoslezské sdružení a Slovenské misijní pole. Prvním předsedou Českého misijního pole se už v roce 1912 stal bratr Gruber (1912-1917), po něm bratr Muth (1917- 1919) a bratr (1919-1920). Od roku 1920 až do začátku 2. světové války byla práce v Čechách organizována ve dvou sdruženích. Ve vedení Severočeského sdružení v Liberci se vystřídali bratr Bischoff (1920-1921), bratr Wentland (1921-1930), bratr Schor (1930-1932) a bratr Gehan (1932-1938). Ve vedení Středočeského misijního pole v Praze to byli bratři Wentland (1920-1921), Doubravský (1921-1926), Poledník (1926-1935) a znovu bratr Doubravský (1935-1939). I Druhá světová válka negativně poznamenala život církve, zvlášť s ohledem na národnostní problémy Němců a Čechů. Po jejím ukončení se konsolidovala situace v církvi a některé sbory bývalých Sudet byly odsunem německého obyvatelstva úplně vylidněné.

Do roku 1948 vedl České sdružení předseda Unie bratr Doubravský a po něm bratr Cepl. V roce 1950 stát zakázal činnost církve a sdružení byla zrušena. Zákaz činnosti církev nezlikvidoval, jak si přáli komunisté, naopak, lidé se scházeli po domovech a členů přibývalo ještě víc než v době svobody. Činnost Českého sdružení byla obnovena v roce 1968, kdy se jeho předsedou stal bratr Klouda. Postupně přibývalo členů církve a ve větších i menších městech Čech byly zakládány sbory a pořizovány vlastní modlitebny. Ve vedení Českého sdružení se vystřídali předsedové Kobiela, Kysílko, Miškej, Zámečník, Cepl a Zvolánek. České sdružení církve adventistů má v současnosti 83 sborů a skupin, ve kterých je 3.070 členů se kterými spolupracuje 27 kazatelů.