České sdružení

Církve adventistů sedmého dne

Zemřela Marie Kořenská

19. 1. 2012 19:22 Vladimír Krupa České sdružení

Se zármutkem jsme v těchto dnech přijali zprávu o úmrtí sestry Marie Kořenské, manželky kazatele Vladimíra Kořenského, maminky deseti dětí, a také biblické pracovnice na sborech Českého a Moravskoslezského sdružení. V takových chvílích si připomínáme Ježíšova zaslíbení věčného života, ale také se vděčně ohlížíme zpět ve svých vzpomínkách. Chceme proto i nyní krátce přiblížit život a službu sestry, se kterou se její rodina loučí i citátem J. G. von Herdera: „Jedna dobrá matka znamená víc, než sto učitelů.“

Marie Kořenská se narodila 28. 5. 1929 v Ostravě jako čtvrté dítě z deseti v rodině Josefa a Zuzany Martáskových. Protože patřila k těm starším sourozencům a její jediná starší sestra brzy odešla z domova, stala se nedobrovolně chůvou všem svým mladším bratrům. Jak se ukázalo, tento její životní úděl a poslání přerušil jen na chvíli internátní pobyt na misijní škole (biblický seminář) v Praze Krči, kde se seznámila se svým manželem Vladimírem. Podle tehdejších puritánských předpisů studijního řádu jim hrozilo, že kvůli zamilování se během studia budou vyloučeni ze školy. Nakonec jim ale přece jen bylo dovoleno dostudovat a po svatbě v roce 1951 byli posláni na sbor do Karlových Varů.

V Karlových Varech se manželům Kořenským narodilo 9 dětí. Málokdo si umí něco takového dnes představit. Jenže k běžným povinnostem matky se přidaly další mimořádné události. První vážné chvíle prožila při pádu 1,5 ročního syna Vladimíra z okna. Když jej nehybného v náručí přivezla autobusem do nemocnice, první reakcí lékaře byla zmínka o pohřební službě, která by se prý tomuto případu měla věnovat víc, než nemocnice… Přesto tam zůstala se synkem ležet. Ten se díky Bohu po několika dnech probral z bezvědomí a bez jakýchkoli následků vrátil do života.

Padesátá léta poznamenala rodinu Kořenských i politicky. V roce 1955 (v době zákazu činnosti církve) byl Vladimír uvězněn pro duchovenskou činnost. Těsně předtím Marie Kořenská otěhotněla, jen na ní ještě nebylo nic znát. Ale postupem času začali „zlí jazykové“ rozšiřovat zprávu o její nevěře a následném otěhotnění. Bůh se k ní však přiznal: narodila se dcera Eva – dítě nejpodobnější manželu Vladimírovi. Při dalším těhotenství jí v sedmém měsíci nabral zezadu beran. Díky Boží milosti se navzdory předčasnému porodu syn Pavel narodil bez jakéhokoli postižení (později vystudoval matematicko-fyzikální fakultu).

Když měli Kořenští 9 dětí, nastal problém s přeložením na jiný sbor. Nikde nebyl k dispozici vhodný kazatelský byt pro tolik (byť přizpůsobivých) lidí. Soukromá iniciativa nakonec pomohla najít vhodný byt v Jaroměři, kam se rodina v roce 1964 přestěhovala. Zde se také narodil poslední syn Lumír. Sestra Marie se několikrát snažila zlepšit finanční situaci kazatelské rodiny pokusem chodit při tolika dětech do práce, ale po několika týdnech to vždy musela vzdát. Pro děti samotné to bylo ale to nejlepší řešení. Ačkoli měli málo peněz, mohla jim předávat svou výchovou a soustavnou přítomností ty nejlepší hodnoty, které vlastnila: rozvážnou moudrost, respekt a úctu k druhým, nesobeckou lásku, nezištnost, pohostinnost. Byla teplem rodiny a všichni, kteří k nim přicházeli na návštěvu (a že jich bylo hodně), se u nich cítili dobře. Jejich dům byl otevřený kdykoli a pro každého. Aktivně spolupracovala s manželem na vyučování přátel a kázání Božího slova.

Postupem času, když se již několik dětí osamostatnilo, mohli být manželé Kořenští přeloženi do Vamberka. Sestra byla posléze zaměstnána Českým sdružením jako kazatelka pro sbory Česká Třebová a Polička. Už za rok se ale přestěhovali do Znojma, kde zůstali až do doby manželova odchodu do důchodu. Nakonec ještě přijali místo v Novém Jičíně, odkud se pak vrátili na důchod do Jaroměře.

Stáří a nemoc manžela je po nějaké době přinutila opustit oblíbený Polcovský Dvůr. Přijali nabídku odstěhovat se k Ondruškům do Červeného Kostelce, kde o ně bylo dobře postaráno. V posledních letech sestra pomalu ztrácela sílu se sama o manžela při jeho pokročilé nemoci postarat. Přesto na sobě největší mírou nesla starost o jeho životní potřeby. I když byla sama vážně nemocná, nikdo to na ní nepoznal a nikdo nepředpokládal, že odejde dřív než její manžel. Nikdy si nestěžovala, jen sloužila. Tak jako celý svůj život, až dokonce. Zmřela 16. 1. 2012 v Červeném Kostelci. Její nejbližší, ale i ti, kteří jí znali, jí takto ponesou ve svých srdcích a vzpomínkách. Ale zůstává ještě něco víc – naděje na nové shledání v Božím království.