České sdružení

Církve adventistů sedmého dne

Ohlédnutí

Ohlédnutí za Manželskými víkendy

Prohlédněte si více fotografií z posledního Manželského víkendu na: jenousej.rajce.idnes.cz/

Skvěle prožitý Manželský víkend

Liblín 9. – 11. dubna 2010

Co se Manželských setkání týká –jsem již trochu zkušenější „harcovník“.

Jezdíme s manželem pravidelně a víme, co asi tak můžeme očekávat – krásně prožité dny, které upevní náš vztah. Přiznám se, že tentokrát se má očekávání (Manželského víkendu) omezila na příslib odpočinku od každodenního užívání si na mateřské dovolené (od celodenního vaření, krmení, přebalování výsledků vaření a krmení, nikdy nekončícího poklízení, jekotu dětí, atd…). Znovu si alespoň na pár chvil budu hledět s manželem V KLIDU do očí a povedeme smysluplný rozhovor :-). Téma je zajímavé (Uzdravení rodinných vztahů), sice o něm spoustu věcí vím a také jsem již ledacos prožila, ale není na škodu si věci zopakovat.

Nebyla jsem připravena na tak skvěle zvládnutý program, přednášky i vedení. Na to, že budu hltat každé slovo a že jím budu nasycena. Ani na to, že si jasně uvědomím, kde ve svém manželství dělám chybu a co bychom s manželem měli změnit. Překvapil mne ten příval očistných a uzdravujících emocí bez pocitů trapnosti. A jsem ráda, že můj manžel i ostatní páry také prožívali silné chvíle.

Pán Bůh se zase jednou mocně dotkl mého srdce a za to Mu patří chvála a dík. A také manželům Ejemovým, kteří do toho dali všechno a stali se Jeho nástroji.

Petra Smolková

Manželská setkání? Co to je?

To se tam jedeš setkat se svojí manželkou? Takovéto otázky mi položil kolega z práce, který se ptal, kam jedu na víkend. Samozřejmě mu stačila odpověď, že se jedná o tematický víkend pro manželské páry plný nových informací a zkušeností. I se mu líbilo, že vlastně jako manželé budeme mít čas na sebe bez dětí. Kolegu jsem v podstatě odbyl, ale otázka zůstává –kdo se s kým vlastně setkává? Jde asi o setkávání na více úrovních. Na té partnerské úrovni se totiž skutečně jednalo o setkání nás dvou –manželů. Žijeme sice vedle sebe každý den, prožíváme spoustu věcí společně, spíme vedle sebe. Ale vlastně na sebe nemáme čas. Tolik věcí nějak plyne, má se zařídit, udělat, jsme vtahováni do aktivit, které už třeba ani nechceme. A důsledkem je, že na toho nejbližšího nemáme čas. Mohu říct zpětně, že to bylo skvělé setkání s mojí manželkou. Nikam nespěchala, nepotřebovala pořád někde něco udělat a zařídit. Možná i já jsem byl trochu jiný, když jsem si nemohl zasednout za klávesnici svého časožrouta. Bylo to prostě skvělé víkendové rande.

Další úroveň setkání byla s druhými páry. Některé jsme znali a jiné ne. V malých skupinkách jsme se spolu sdíleli o to, co prožíváme. Zejména tedy na téma celého víkendu „Uzdravení rodinných vztahů“. Třeba jsme se pokusili v naší skupince si povědět o svých rodičích. Ale tak, že jsme partnerovi sdělovali své pocity z jeho rodičů. Jak jsme viděli jeho rodinu „zvenku“jako pozorovatelé. A dozvídali jsme se nové věci. Jak to, že jsme si je neřekli už dávno? Asi na to nebyl čas. Nebo jsme prostě necítili potřebu mluvit. A tak zůstalo mnoho nesděleno, co nás mohlo lépe připravit na problémy, které pak přišly. Po bitvě jsme všichni generálové.

A třetí úrovní setkání bylo vytržení z našeho zaběhlého života a prostředí. Sobota bez sobotní školy a bez kázání –a přesto plná společenství a duchovních témat. Odpoledne jsme měli čas vyjít z uzavřeného prostoru do přírody. Okolo střediska, kde jsme byli ubytovaní –tedy v Orlických horách a ve výšce nad 700 nad mořem –bylo spousta lesů a turistických značek. Vylezli jsme na blízký Špičák s výhledy na celé Orlické hory. Viděli jsme i zasněžené vrcholky a prý byly vidět Krkonoše. Sluníčko svítilo a tak nějak se přeneslo zvenku i do duše.

To že se vlastně tak moc –po pětadvaceti letech manželství –neznáme, nám připomněla přednáška o vlivu fungování rodiny našich rodičů na nás a na roli každého z nás v naší rodině. Dozvěděli jsme se, že muži někdy hrají v rodině ženskou roli, ale mnohem častější je případ, že žena hraje roli mužskou. Tu roli si někdy volíme, ale častěji se stává, že jsme do ní postaveni. To o rolích jsme ještě asi věděli, ale jaké to může mít následky, nás docela překvapilo. Tělesně jsme sice stopro muži a krásné ženy, ale na úrovni psychiky to tak není. Muž má totiž v sobě jakýsi obraz ženy resp. ženskosti a žena má v sobě obraz muže resp. toho, co považuje za mužskost. A v tom je právě ten zakopaný pes. Pokud hrajeme jinou roli, pak to má vliv nejen na nás samotné, ale i na naše blízké –děti si pak třeba mají zkreslený či jinak pokroucený obraz budoucího partnera a pak mohou mít problémy s budováním vztahů.

Tak a teď už jsem doma, zase buším do klávesnice a žena opět nemá čas, musí něco připravit na zítřek. Je to zase zpět ve starých kolejích? Může být, a pokud na to prožité zapomeneme, tak brzo bude. Vjet do zaběhlých schémat je tak snadné…Jedno poznání jsme si přeci jen odnesli. Vztah rodinný, třeba otec a syn, ten bude pořád. Třeba lepší nebo horší, ale nikdo ho nikdy nemůže zrušit. Partnerský vztah je ale třeba budovat. A to i v rodině, kde jsme „svázáni“dětmi. Můžeme totiž nějakou dobu fungovat „jen jako rodina“a skoro zapomenout na vzájemný vztah. Partneři jsme byli před tím, než přišly děti a zase budeme, až naše děti z klícky vyletí.

Luděk Bouška

Podzimní setkání na Radosti

Manželáky jsou místo, které rezonuje mým tužbám a mému poznání. Hodně z toho, o čem se tam povídá, jsem si vyčetla z knížek, hodně toho jsem si vysnila a na manželkách to pro mě dostalo pojmenování a návod, jak to uvést do praxe. A také vzory, že to není moje utopie, ale možná realita. I když jsem moc dlouhé období měla pocit, že to ovoce, kvůli kterému se tolik angažuji, snad nikdy nedostanu.

Na víkendovku jsem šla proto, aby si to poslechl manžel a snad se stal zázrak a něco se u nás pohnulo. Ale manžel mi předem řekl, že se tam nenechá předělávat. Ach jo. Přesto jsme přijeli. A fungovali, přesněji nefungovali, tak jak to u nás běžně chodí.

Opět byly informace zajímavé, opět bylo čemu se přiučit, opět se mi točilo hlavou, co udělat pro to, aby se ty informace co nejvíc dostaly do mladých rodin, aby si ten svůj vztah budovaly od počátku lépe, protože to má dopad na celý chod rodiny.

A nadále jsem zápasila se svou samotou, nepřijetím, s tím že se stejně o všechno musím starat sama. A když bylo nejhůř, utekla jsem a šla bez přemýšlení po nějaké cestičce a bezmocně volala do nebe o pomoc. Slíbila jsme udělat cokoliv, aby bylo lépe.

A právě to se stalo. Boží zásah v tom prostředí, to je pro mě ten nejsilnější zážitek. Já jsem věřící, proto můj vklad bude větší. Nebo ještě větší. Nebo mnohem mnohem větší. Na konci pobytu jsme minulé vložili do skartovačky a Pán udělal skartování v srdci. S úžasem jsem sledovala, co všechno ve mně změnil, kam až mně posunul. A zas o kousíček víc pochopila, jak jinou podobu má jeho spravedlnost. Není o rovnocennosti, je o dávání. Dávání ne z vlastní síly, ale dávání, protože Bůh je láska, milost. Já jsem už neměla víc sil na dávání, cítila jsem se úplně vyčerpaná a bojovala jsem o vlastní síly. Ale Pán má zásob bez omezení a tak mi nadělil a dávala jsem z Jeho zásob.

Nejsem schopna vložit do slov, jak velký ve své moci a možnostech pro mě v tom čase byl, nevložím do slov Jeho blízkost, Jeho účast, důvěrnost, intimitu. Vím však, jak vypadá, když v tom manželském trojúhelníku je tady to spojení silné, pevné. Když je jedna strana toho trojúhelníku pevná. Protože od toho může pokračovat budování dalších stran. Možná je to pro mě jen ukázka něčeho dalšího, co přijde v budoucnu. Byla to ohromující ochutnávka.

Co nám ten víkend přinesl? Mně přinesl, že minulé je skartováno. Nám přinesl nový start. Opět na začátku, jinak. S vůlí dělat jinak, lépe, víc ke prospěchu všech. Víc naslouchat a přemýšlet a domlouvat se. A první ovoce se dostavuje. Přes děti. Jsou ohromně citlivým barometrem a hned ukázaly změnu.

Díky Bohu, díky všem jeho ovečkám, které ochotně a rády kráčejí, jak je vede.

Nina

Starší články

Manželský víkend na jihozápadě Čech

Koruna posiluje, potencionální zájemci o koupi evropské měny, která brzy začne platit i u nás, jsou v nejistotě –koupit dnes a zítra se dočíst, že jsem mohl počkat a ještě víc vydělat na novém kursu? A co když koupím pozdě, neoslabí koruna během jednoho dne tak, že svého váhání budu litovat? To jsou opravdu těžké zápasy lidí, kteří mají kapitál a bojí se o něj –nakonec pád měny v padesátých letech si ještě naši otcové dobře pamatují…

Investovat do vztahu? Vždyť mně ještě manželka vaří a pere, nakonec vždy najdu košili do sboru vyžehlenou ve skříni. A konečně –v Bibli je psáno, že by mě měla poslouchat, tak ty její stesky blahosklonně přehlédnu –vždyť si může promluvit s diakonem, nebo kazatelovou –Ti ji musí přece vysvětlit, jak funguje manželství…
Investovat do manželství se musí bez ohledu, jaký je momentálně kurs. Ale jaké prostředky do něj vkládat, to už je jiná písnička, v tom si už mnozí z nás nejsme tak jisti. Mám nosit manželce více peněz? Nebo ji zahrnovat dary? Nebo snad každý den přinést kytici? Nebo ji se svými bolavými zády začít nosit na rukách, jak jsem jí kdysi sliboval? Kdo mně poradí? Ano –to je ta správná otázka –na rady můžu zajít a dostane se mně jich za týden dostatečné množství, abych svoje investice správně umístil a zvolil portfolio, které neztratí hodnotu.

Nebojte se změnit svůj opatrný přístup k spravování vašeho společného jmění, rozmnožte ho v požehnání, které zkvalitní váš vztah, načerpejte nové poznatky a sílu k dalšímu životu v partnerském vztahu na Manželských setkáních nebo na Manželském víkendu.
JF

PS.: Poslední setkání investorů proběhlo v rekreačním středisku Hnačov pod vedením manželů Ejemových, Smolkových a Krausových o víkendu 4. –6. 4. 2008. Načerpali jsme nové poznatky, objevili nové možnosti, jak vylepšit to jedinečné, Bohem požehnané, žel člověkem často zanedbávané spojení dvou lidí v manželském svazku. Nejčastější povzdechnutí těch starších: „Škoda, že jsme nemohli začít svoje manželství vyzbrojeni těmito informacemi, mohli jsme předejít řadě nedorozumění…“Nečekejte na lepší kurs, investujte hned, zde se spekulace nevyplácí…

Ohlédnutí za MV ve východních Čechách

Před necelým rokem (někdy v listopadu nebo prosinci 2006) jednou večer u nás nastala dlouhá, chvílemi i hlučná debata nad tématem „Kam o prázdninách 2007“–zda jako již vícekrát na skvělý a užitečný Biblický týden do Kroměříže anebo poprvé na dosud neznámý týden s mnohoznačným názvem „Manželská setkání“do rekreačního střediska „Astra“v Orlických horách. Jako první podlehl mým argumentům manžel. Syn souhlasil poté, co zjistil, že v areálu je možnost široké škály sportovního vyžití a dcera se rozhodla zkusit si praxi v hlídání dětí. Nakonec jsme tam v červenci 2007 prožili krásný týden a domů jsme se všichni vraceli spokojeni a obohaceni nejen o posílení našich partnerských a rodinných vztahů, ale také o nová přátelství se skvělými lidmi …

Zkrátka –byli jsme v létě tak spokojeni, že když jsme se dozvěděli o možnosti prožít na tom samém místě alespoň „Manželský víkend“v listopadu 2007, byla to už jasná volba. Ve srovnání s létem byla jen jedna změna –tentokrát jsme jeli díky babičce a dědečkovi bez dětí.

Jedno páteční listopadové odpoledne jsme se vydali na cestu z Brna do Orlických hor. Já s obavami, protože předpověď počasí nebyla vůbec příznivá. Po příjezdu nás čekala dobrá večere a seznámení s ostatními účastníky, kteří již dorazili, a ubytování. Na 20h. jsme v tzv. “žlutém salonku“společně zahájili sobotu a dozvěděli se více o organizaci celého „Manželského víkendu“. Sešlo se nás na něm tentokrát 18 manželských párů, asi 15 dětí a k tomu jako jejich pečovatelky 2 děvčata a 2 ochotné, trpělivé tety. Jednu perličku: věkový průměr byl tentokrát kolem 40 roku, ale nejstarší manželský pár měl přes 70 roků. Přesto, že na nás všech byla po celém týdnu znát únava, mnozí si měli dlouho do noci co vyprávět.

V sobotu dopoledne jsme společně přemýšleli nad tématem „Nevyřešený hněv“nejprve společně a potom ve skupinkách a v neposlední řadě se svými partnery. Čas po obědě někteří využili k odpočinku ve vodorovné poloze a jiní procházkami v mírně zasněžené krajině. K večeru nás čekalo další z téma: „Asertivita, aneb jakou máte hodnotu?“–a znovu jsme měli v našich skupinkách o čem hovořit.

Po večeři jsme měli možnost prožít společně při prvním tématu přednášek letošního modlitebního týdne a potom při společenské hře „Aktivity“s využitím pojmů, které zazněly v rámci jednotlivých témat „Manželského víkendu“…

Neděle nás uvítala nejen krásně zasněženou krajinou a sněhem, který celé dopoledne padal a padal…Asi se vás nemusím ptát, kdo z toho měl největší –a kdo naopak zase nejmenší radost…

Nás dospělé čekalo společné zamyšlení nad posledním tématem: „Jak zacházet s hněvem“(aneb „Jak se zbavit zášti?“) a úplně na závěr jsme posílili náš společný vztah s Bohem i partnerský vztah při Večeři Páně.

Nevím s jakými dojmy a myšlenkami odjížděli ostatní. Pro mě osobně tento víkend znamenal hodně. Měla jsem možnost být se svým partnerem, uvědomila jsem si, co všechno může způsobit hněv, jaké má podoby a hlavně co všechno ve vztahu ke svému manželovi, dětem, rodině…mohu změnit nebo se alespoň pokusit změnit…Měli jsme s manželem možnost vést jednu ze skupinek při sdílení nad jednotlivými tématy, bylo to pro nás velmi obohacující a hlavně jsme opět zjistili, že stejné problémy jako my mají i jiné manželské páry.

Ale na co nesmíme nikdy zapomínat je to, že můžeme prožít více takových víkendů, plných mnoha rad a nabídek možností, jak řešit naše vztahy, ale pokud k jejich řešení nepřizveme našeho nebeského Otce, nemá to cenu.

Ivana Škrlová

Ohlédnutí za MV v Nesvačilech

Když jsem se poprvé dozvěděl o Manželských setkáních, vzbudil tento pojem ve mně nedůvěru. Proč by se manželé měli setkat? Vždyť přeci spolu žijí ve stejném domově, spí ve stejné ložnici. První dojem mi říkal, že akce je pro manželství, která krachují. Nejsou schopni se doma ani domluvit, tak potřebují nějakou „intenzivní léčbu“. Odborníci si je vezmou „do parády“a budou se jim snažit pomoci, „srovnat je“. To ale není můj případ, jsem přeci schopen svoje věci řešit sám. Tak jsem se věcí dál nezabýval.

Nicméně moji manželku tato akce zaujala a navíc jsme se setkali s lidmi, kteří na „manželákách“byli. Manželství se jim nerozpadá, ani nemají žádné viditelné problémy. Naopak, si zjevně rozumí a jeden druhého chápou. Proč tam tedy jezdí? Proč se snaží vylepšovat, co funguje dobře? Předem se omlouvám za následující přirovnání. Já jsem totiž považoval manželství za něco podobného autu. Pomůže mi, když se mám někam dostat, využívám jej, když něco potřebuji, je mi v něm dobře, jsem rád když funguje bez problémů. Autu ale nerozumím, stačí mi, když jezdí. Ale nemusím přece rozumět motoru, rozebírat ho, šťourat do věcí, které jsou v pořádku. Auto je prostředek, jak se někam dostat, manželství způsob, jak nebýt sám a vychovat děti. Nebo si to moc zjednodušuji?

Jednou jsem se setkal se zvláštním vztahem mezi manžely. Bláža byl zjevně „pod pantoflem“. Co si Alenka usmyslela, to běžel okamžitě udělat. Jako by čekal na její zavolání a byl šťastný, že mu dala zase nějaký úkol. Úplně se ve mně naježila mužská důstojnost. To je chlap, že se sebou nechá tak zacházet? Za chvíli se ale situace změnila, Bláža potřeboval něco udělat a něco chtěl po Alence. Myslím, že ji ani nepoprosil, skoro jí to přikázal. A Alenka neváhala a okamžitě splnila jeho přání. Pak něco někomu vysvětloval a Alenka jej poslouchala s neskrývaným obdivem a úctou. Moje pocity byly protichůdné. Nechtěl jsem být jako Bláža v tom, jak poslouchá svou manželku a současně jsme mu záviděl, jak ho jeho milá poslouchá a uznává. Jeden by pro druhého udělal první i poslední. Bez ohledu na to, zda se poníží, nebo „ztratí svoji důstojnost.“Tito dva milí lidé mi zůstali ideálem, vzorem vysokým, až je nedostupným. Tak moc hodným následování, až následovat nelze. O manželských setkáních jsem se dozvěděl od lidí, kteří se o nějaký podobný vztah snaží. Já ale se nechci přednostně zabývat manželstvím. Nejsem psycholog, mám své cíle, nemohu se na všechno vykašlat a jenom „opečovávat“svoji manželku! Můj názor se ale začal měnit. V duchu mého dřívějšího přirovnání jsem si nakonec připustil, že přeci jen lepším autem se člověk dostane lépe a rychleji tam, kam chce. Snad tedy práce na vylepšení manželství bude mít nějaký smysl. A tak jsme se na Manželských setkáních ocitli. Jednalo se spíše o Manželský víkend v penzionu v Nesvačilech, malé vesničce v Brdech, blízko Rožmitálu pod Třemšínem. V místě, kde působil Jakub Jan Ryba, kde poprvé zazněla jeho vánoční „Hej mistře, vstaň bystře!“Setkání mělo společnou nit, která spojovala jednotlivé části. Komunikace. Jak se dorozumět. Mluvili jsme o rozdílech mezi mužem a ženou, o konfliktech, které plynou ze vzájemného neporozumění. Jeden filosof si posteskl: Muž a žena –jak by si tak rozdílní tvorové mohli porozumět? A my se o to pokoušeli. Mluvili jsme o otevírání se Bohu na modlitbě, o společné modlitbě manželů, o rodinné pobožnosti. V uvažování o vztahu manželů nás vedli Honza a Olinka Ejemovi. Na mnohých příkladech z jejich rodiny jsme poznávali, že nám nemluví o tom, co si přečetli v knížkách. Mnohé věci známe, proč je ale neděláme? Chceme být šťastní, víme, jak být šťastní, a přesto se skutečnému štěstí vyhýbáme. Možná se skutečného štěstí vlastně bojíme…

V čem se náš život teď po prožitém víkendu změnil? Co jsem se dozvěděl nového? Ani moc nevím co. Ale poznal jsem a prožil, že budování manželství má smysl. A to stejně pro nás, jako pro ty nejmladší, kdo na setkání byli. Jsme spolu v manželství skoro přesně tak dlouho, kolik jim je let. Závidím jim, že oni mohou budovat vztah už tak brzo ve svém mládí, na začátku jejich vztahu. My už na to nemáme tolik času, ale smysl to má pořád.

Chtěl jsem psát o tom, co jsme prožili o víkendu na manželských setkáních. A místo toho píšu jen o svých dojmech a pocitech… Ty dojmy jsou těžko postižitelné. Připadá mi, že má smysl se snažit o podobný vztah, jaký měli Bláža a Alenka, má smysl se ztratit v lásce, abychom tam následně našli sebe i druhého. V takové lásce pak přestávají být problematické verše z listu sboru v Efezu: „Ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy… A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“Je to skutečně jen nedostižný ideál?

Luděk Bouška