Soňa Sílová je kazatelkou v několika pražských sborech Církve adventistů sedmého dne. Jak sama říká, její Velikonoce bývají Velikonocemi pracovními. Přesto, či spíše právě proto, jsem jí položil tři otázky, které se tematicky velikonočního času dotýkají. To nejen pro mou, ale i Vaši inspiraci.
1. Čím jsou velikonoce v rámci křesťanských svátků důležité a významné?
Bez Velikonoc by nic nebylo. Tedy nejspíš. Nebo by bylo úplně všechno jinak a tak, jak to vidím já, tak nedobře. Protože Velikonoce jsou o vyvedení Izraelců z egyptského zotročení a o náročné transformaci v národ, který nese celému světu zprávu o Bohu, který si nepřeje nic jiného než to, aby bylo lidem dobře. A že to myslí smrtelně vážně, to předvedl Ježíš – neuchopitelně, ale uvěřitelně Boží Syn i člověk zároveň, který ukázal, jaký Bůh je a že je ochoten vzít na sebe všechno, s čím si nevíme rady a dát nám novou šanci.
2. Jak se daří velikonoční zprávu o oběti Krista, ale i o jeho vzkříšení, interpretovat lidem, kteří nevěří? Většinová společnost slaví Velikonoce spíše velikonočními vajíčky než onou dramatickou událostí pašijových dnů.
Asi čekáš, že řeknu, že nedaří. Ale já to takhle úplně nevidím. Bohu se to daří a někdy k tomu přizve i nás. A na to, že jsme zvyklí považovat společnost, ve které žijeme, za ateistickou nebo agnostickou, vidím kolem sebe příliš často Boží stopy a projevy jeho lásky. V lidech, kteří si o sobě myslí, že jsou „nevěřící”, a přesto dělají úžasné věci z lásky k lidem, kterou v nich podle mě probouzí Bůh. Nebo v přírodě. Zvlášť té jarní. Vždyť je to radost pozorovat všechno to kvetení a nový život kolem sebe. Je v tom krása, naděje a život. A jestliže někdo o Velikonocích intenzivněji zavnímá krásu přírody, i v tom se možná nevědomky potkává s Bohem.
3. Jak hodláš trávit Velikonoce Ty?
Velikonoce pro mě budou pracovní. Což poněkud brání osobnímu prožití, ke kterému bych potřebovala spíše samotu, ticho a ústraní. Ale setkání s lidmi a možnost jim něco připravit a posloužit jim je rozhodně něco, co mi dává velký smysl a nakonec i radost. Budu ráda, když, milí přátelé, přijmete pozvání na některá nebo i všechna setkání, na kterých se můžeme vidět, ale hlavně společně potkat s Pánem Bohem. Osobně se těším zvlášť na čtení pašijového příběhu na Velký pátek ve smíchovském sboru na Malvazinkách, prokládané hudbou a fotografiemi, které jsou pro mě formou modlitby. Nebo si na střeše nejvyšší budovy s názvem Filadelfie na pražské Brumlovce můžeme připomenout v neděli při východu slunce dramatické pašijové události popsané v nejstarším z evangelií, v evangeliu Markově, které uzavírá jednoduchá a jasná zpráva:
´Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen, a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně, měl na sobě bílé roucho, i zděsily se. Řekl jim: “Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde.“´
Za odpovědi na položené otázky Soně Sílové děkuje a k pozvání na akce, na jejichž pořádání se Soňa Sílová podílí, se přidává Jan Bárta.
