Prohlédněte si fotografie z některých Manželských víkendů na: jenousej.rajce.idnes.cz/

Manželský víkend v Krkonoších na téma „Vina a stud“

V rámci aktivit ASR proběhlo na Rezku v termínu 5.–7. listopadu 2021 setkání nejen pro manželské páry, ale i pro jednotlivce. Program zaměřený na téma „vina a stud“ čerpal z psychologie i teologie. Účastníci se nevšedním způsobem ponořili do biblických příběhů, aby ty pak mohly vstoupit svojí léčivou silou do jejich životů a vztahů.

Zde přinášíme osobní zkušenosti a reflexe tří účastníků.

V příjemném prostředí krkonošského penzionu Hájenka a za podpory výborné lehké kuchyně se sešly bezmála čtyři desítky účastníků listopadového víkendového semináře „Stud, vina a odpuštění“, aby se zde konfrontovali s otázkami jako:
Jaký je rozdíl mezi vinou právní, morální, pocitem viny a dědičnou (kolektivní) vinou? Jaké změny působí stud v naší osobnosti a k jakému patologickému chování vede? Jak se se studem vyrovnával had v ráji a jak později Adam? Jak reagují lidé na obvinění? Jak nejlépe pracovat s lidmi, kteří zažívají pocity viny? Jakou roli v tom hraje odpouštění a co to vlastně odpuštění je?
Nadšený Honza Ejem, překypující touhou všechny nabyté informace srozumitelně předat, se zároveň usilovně snažil, aby účastníky kurzu nezavalil teorií, ale aby jim umožnil se do tématu viny a studu ponořit hlouběji a prožít ho z mnoha stran. To, že to nebyly informace pouze teoretické a načtené, prozrazovaly také občasné aplikace do současných problémů ve společnosti. Bylo vidět, že manželé Ejemovi o tématu opravdu hluboce přemýšlí a snaží se ho s bázní a chvěním a také akceptující láskou
předat nám účastníkům. To mě opět ujistilo o působení Ducha svatého a povolání Honzy Ejema k zachraňování našich vztahů, manželství, rodin i našeho sebepřijetí.
S vinou, pocity viny i odpuštěním se velmi často setkávám také jako rodič tří hašteřivých dětí. Ať chci nebo ne, musím posuzovat míru zavinění v konfliktech mých dětí a nezřídka jsem byl bezradný, komu přisoudit vinu. Toto téma mi pomohlo si uvědomit, že i posuzování viny je velmi subjektivní – a tudíž je přirozené, že nebudu rozhodovat vždy 100% správně. Další věc je, že člověk musí přijmout vlastní
hříšnost, aby dokázal přijmout hříšnost druhých. Pokud je člověk tvrdý sám na sebe, bude zákonitě tvrdý i na druhé. Aneb miluj bližního svého, jako sám sebe.
Osobně jsem za dlouhá léta nezažil tak silně Kristocentrický víkend. Seminář mi umožnil nejen poznat víc o tom, jak na nás Bůh nahlíží a co s námi zamýšlí, ale také jak přistupuje k odchylkám v našem myšlení, jednání i následném smiřování. Bůh již dopředu počítá s našimi selháními a není třeba je před Ním tajit.
To, že byl víkend přínosný nejen pro mě, odhalovala také závěrečná reflexe účastníků, kde téměř všichni přiznávali hluboký emoční i duchovní zážitek, a to zejména v souvislosti s aktivní účastí na hrané rekonstrukci příběhu o kamenování ženy hříšnice. Zazněla i vděčnost za toto setkání, které bylo vnímáno i jako forma terapie s křesťanským porozuměním, které je v křesťanském
prostředí postrádáno. To bylo vnímáno i jako vyslyšení modliteb. Škoda jen, že se nedostalo na více účastníků, protože je velmi mnoho lidí, kterým absolvování tohoto víkendu vřele doporučím.

Standa Slanina

Ve víkendových dnech 5.–7. 11. 2021 se po dvou letech příprav a následných covidem zapříčiněných odkladů uskutečnil pod vedením manželů Olgy a Jana Ejemových dlouho očekávaný Manželský víkend. Tito ostřílení bardi na poli vztahové a duchovní problematiky tentokrát zvolili téma „Vina, stud a odpuštění.“
Jakkoliv by tento titul mohl ve vztahu muže a ženy evokovat primárně intimní či sexuální konotaci, základem celého tématu byla „čistá“ duchovní platforma. I proto Ejemovi umožnili účast i singlům a věru ani oni, ani kterýkoliv ze zúčastněných párů nepřišli zkrátka. Na tomto resumé se na konci pobytu beze zbytku shodli všichni účastníci.
Ale začněme od Adama. Události v zahradě Eden si Honza zvolil jako průběžný spojovací článek dvou dalších, do programu implementovaných biblických příběhů. Novátorsky a zajímavě postupně představoval tento známý příběh, který determinuje dění na naší planetě již cca 6 tisíc let. Fakticky a prakticky doložil důsledky změněné psychiky a povahy lidí po pádu do hříchu od oné události, až po naši dobu. Neboť, a řekněme si to na rovinu, zdaleka ne každý je milovníkem historie – a pokud v ní nenalezne nějakou spojitost se svým vlastním životem, tak proč se o ni vůbec zajímat…, že? Při popisu důsledků někdejšího nešťastného kroku našich prvních rodičů musím zmínit zcela nový terminus technicus, který Honza na
toto téma zavedl. A to sice… „prachovitost“. Ne, nejedná se o nadbytek finančních prostředků, jak by snad tento termín mohl vyznívat. Mezi prachatostí a prachovitostí je velký rozdíl. Co přesně si pod tím představit máte možnost zjistit přímo od autora, pokud se zúčastníte některého z dalších „eMVéček“. Ale jisté je, že stud plynoucí z poznání této prachovitosti provází lidstvo od chvíle poznání ovoce dobra a zla a nezbavíme se jej až po obnovu všech věcí Pánem Ježíšem při Jeho návratu. Přemýšleli jsme tedy, jak s ním nakládat a jaký je jeho vztah s vinou. Obojí je Bůh Adamovi i nám ochoten a schopen pomoct vyřešit.
Ačkoliv jsme se s Honzou do Ráje na chvíli podívali, tak hlavním a nosným příběhem celého víkendu nebyl pád do hříchu, ale setkání Pána Ježíše s ženou – hříšnicí, kterou před Něj jednoho krásného dne přivlekli farizeové. Mnozí čtenáři tento příběh dobře znají. Slyšeli jste ho nejednou, jistě jste jej i sami četli, a určitě jste ho i různě zpracovaný slyšeli v mnoha kázáních. A pozorné naslouchání je určitě vstupní branou do duše každého z nás, kde se příběhy mohou rozvinout ve vlastní zkušenost.
Oč silnější pak může být prožitek biblického příběhu, když jej vidíte ztvárněný i vizuálně, a dokonce dostanete možnost do něj i aktivně vstoupit. A tak jsme, mnozí v životě poprvé, tento příběh spatřili na vlastní oči… A nejen to, každý dostal příležitost se pokusit vcítit do aktérů tohoto dramatu a poctivě se sám sebe zeptat, co bych dělal v této situaci já? Své rozhodnutí pak každý mohl svobodně vyjádřit buď „hozením kamene“, nebo jeho odložením.
Z nejednoho oka při tom ukápla slza, nejedno paradigma v nás zakořeněné se posunulo dál…
A ještě do jednoho příběhu jsme mohli vstoupit. Události kolem závěru života Jana Křtitele jsou také učebnicí samy o sobě. Jak by se vám jevil každý z účastníků tohoto dramatu? Jak byste každého ohodnotili? Kdo měl na smrti Jana jaký podíl viny? A co následný možný stud jedněch a nezúčastněný nestud druhých?
Znovu, podobně jako v předešlém příběhu, jsme se mohli ztotožnit s každou z postav a zkusit být na chvíli v její kůži. Ono totiž, jak jsme se dozvěděli na závěr tohoto víkendu, vůle vstoupit na pole empatie vůči komukoliv, je základem odpuštění, a mnohdy i smíření a uzdravení vztahů, které byly naší vinou – častokrát i bez zlého úmyslu – narušeny.
Nelze než jen děkovat Tomu, který tuto cestu prošel před námi a pro nás. Tomu, který nás všechny v Adamovi odívá, v Janu Křtiteli rozumí našemu trápení a ubezpečuje nás, že nejsme zapomenuti, a v ženě – hříšnici nás objímá, odpouští a příkazem „jdi a nehřeš více“ nás instruuje pro další cestu životem…
… a také – díky moc Honzo a Olgo Ejemovi!

Petr Grunt – sbor Žďár nad Sázavou

„Manželáky“, „víkendovky“ – šifry z Klubu Pathfinder nebo nové psychologické termíny? Pro nás je to již 15 let záchrana a budování našeho manželství a rodičovství.
Manželská setkání jsou laická svépomocná týdenní setkání, která nám pomohla a pomáhají osvětlit soustu věcí ohledně našeho vzájemného vztahu, na kterém se snažíme neustále pracovat; vztahy jsou o rozhodnutí každý den.
Víkendová setkání na různá témata jsou psychologicko-teologická setkání, která nám pomáhají budovat sebe sama, prohlubují náš vztah k Bohu a pomáhají nám být i lepšími rodiči, dnes i prarodiči. A že je vždy co vylepšovat!
Takže když po dlouhé odmlce zaznělo, že „víkendovka“ opět bude, a to na Rezku první víkend v listopadu, neváhali jsme ani minutu.
Když se před 15 lety začali naši přátele v církvi i mimo ni rozvádět, řekli jsme si, že touto cestou jít nechceme, a tak jsme poprvé vyjeli na Manželská setkání, kam od té doby jezdíme pravidelně. To samé platí i pro víkendovky. Je až neuvěřitelné, s čím vším se v našich manželstvích, rodičovstvích, ale i vtazích s ostatními lidmi musíme potýkat. Doléhá na nás nejen zátěž dědičnosti, ale i výchovy našich rodičů a našeho okolí. Člověk pak podléhá automatickým reakcím, nad kterými i jemu zůstává rozum
stát, proč se tak či onak zachová, jak reaguje, co říká. Jak píše apoštol Pavel v Římanům 7,15 „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ A tak jediným východiskem je modlitba a aktivní budování sama sebe, a tím i zlepšování manželských, rodičovských i ostatních vztahů.
Stud, vina a odpuštění – toto téma je pro nás křesťany zásadní, již v Otčenáši nás Ježíš Kristus učí prosit Boha o odpuštění našich vin, jako my odpouštíme našim viníkům. A v tom začíná být trochu problém, protože naše přirozenost si žádá, když nám někdo ublíží – a teď nemluvíme o šlápnutí na nohu, ale o zlomení srdce, zradě, totálním narušení důvěry, strachu a panice z agresora (agrese může být i pasivní) – minimálně upřímné poprošení za odpuštění, kajícnost, satisfakci až pomstu. Co s tím, jak se s tím vyrovnat? Na druhou stranu, proč, když uděláme něco špatně, se stydíme a tento stud nám někdy ani nedovolí si přiznat vlastní provinění, protože je to pro nás třeba až likvidující? Nejpatrněji je to pozorovatelné na malých dětech, když něco provedou a potom stojí celé rudé nebo utečou, protože se stydí za své selhání. Takže nad takovýmito a jim podobnými otázkami jsme se zamýšleli na víkendovce v krásném prostředí na Rezku.
Nám osobně tato víkendovka pomohla se dále uzdravovat z našich těžkých zranění, které jsme utrpěli, ale také nám ukázala, jak překonávat „bouračky“ v našem manželství a uvědomit si něco velice důležitého pro výchovu našich dětí a vnoučat.
Již dlouholetý profesionální přístup manželů Ejemových, kteří poslechli povolání Boží a slouží nám takto již řadu let spolu s hřivnou, kterou Jan Ejem od Boha dostal v podobě vysvětlování psychologických zákonitostí na biblických příbězích a verších nám laikům, si zaslouží jen jedno, poděkování. Takže děkujeme Olgo a Jene! Jste nám příkladem ve službě s našimi hřivnami.
Nakonec bychom chtěli poděkovat našemu Bohu, protože na náhody nevěříme, že
se prostřednictvím „manželáků“ a „víkendovek“ tak pěkně a s láskou o nás stará. Záleží pak už jen na nás, zda to, co se dozvíme či naučíme, se s Jeho pomocí budeme snažit také aplikovat do našich vztahů.

Petr a Renata Zahrádkovi

01
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16

Skvěle prožitý Manželský víkend

Liblín 9. – 11. dubna 2010

Co se Manželských setkání týká –jsem již trochu zkušenější „harcovník“.

Jezdíme s manželem pravidelně a víme, co asi tak můžeme očekávat – krásně prožité dny, které upevní náš vztah. Přiznám se, že tentokrát se má očekávání (Manželského víkendu) omezila na příslib odpočinku od každodenního užívání si na mateřské dovolené (od celodenního vaření, krmení, přebalování výsledků vaření a krmení, nikdy nekončícího poklízení, jekotu dětí, atd…). Znovu si alespoň na pár chvil budu hledět s manželem V KLIDU do očí a povedeme smysluplný rozhovor :-). Téma je zajímavé (Uzdravení rodinných vztahů), sice o něm spoustu věcí vím a také jsem již ledacos prožila, ale není na škodu si věci zopakovat.

Nebyla jsem připravena na tak skvěle zvládnutý program, přednášky i vedení. Na to, že budu hltat každé slovo a že jím budu nasycena. Ani na to, že si jasně uvědomím, kde ve svém manželství dělám chybu a co bychom s manželem měli změnit. Překvapil mne ten příval očistných a uzdravujících emocí bez pocitů trapnosti. A jsem ráda, že můj manžel i ostatní páry také prožívali silné chvíle.

Pán Bůh se zase jednou mocně dotkl mého srdce a za to Mu patří chvála a dík. A také manželům Ejemovým, kteří do toho dali všechno a stali se Jeho nástroji.

Petra Smolková

Manželská setkání? Co to je?

To se tam jedeš setkat se svojí manželkou? Takovéto otázky mi položil kolega z práce, který se ptal, kam jedu na víkend. Samozřejmě mu stačila odpověď, že se jedná o tematický víkend pro manželské páry plný nových informací a zkušeností. I se mu líbilo, že vlastně jako manželé budeme mít čas na sebe bez dětí. Kolegu jsem v podstatě odbyl, ale otázka zůstává –kdo se s kým vlastně setkává? Jde asi o setkávání na více úrovních. Na té partnerské úrovni se totiž skutečně jednalo o setkání nás dvou –manželů. Žijeme sice vedle sebe každý den, prožíváme spoustu věcí společně, spíme vedle sebe. Ale vlastně na sebe nemáme čas. Tolik věcí nějak plyne, má se zařídit, udělat, jsme vtahováni do aktivit, které už třeba ani nechceme. A důsledkem je, že na toho nejbližšího nemáme čas. Mohu říct zpětně, že to bylo skvělé setkání s mojí manželkou. Nikam nespěchala, nepotřebovala pořád někde něco udělat a zařídit. Možná i já jsem byl trochu jiný, když jsem si nemohl zasednout za klávesnici svého časožrouta. Bylo to prostě skvělé víkendové rande.

Další úroveň setkání byla s druhými páry. Některé jsme znali a jiné ne. V malých skupinkách jsme se spolu sdíleli o to, co prožíváme. Zejména tedy na téma celého víkendu „Uzdravení rodinných vztahů“. Třeba jsme se pokusili v naší skupince si povědět o svých rodičích. Ale tak, že jsme partnerovi sdělovali své pocity z jeho rodičů. Jak jsme viděli jeho rodinu „zvenku“jako pozorovatelé. A dozvídali jsme se nové věci. Jak to, že jsme si je neřekli už dávno? Asi na to nebyl čas. Nebo jsme prostě necítili potřebu mluvit. A tak zůstalo mnoho nesděleno, co nás mohlo lépe připravit na problémy, které pak přišly. Po bitvě jsme všichni generálové.

A třetí úrovní setkání bylo vytržení z našeho zaběhlého života a prostředí. Sobota bez sobotní školy a bez kázání –a přesto plná společenství a duchovních témat. Odpoledne jsme měli čas vyjít z uzavřeného prostoru do přírody. Okolo střediska, kde jsme byli ubytovaní –tedy v Orlických horách a ve výšce nad 700 nad mořem –bylo spousta lesů a turistických značek. Vylezli jsme na blízký Špičák s výhledy na celé Orlické hory. Viděli jsme i zasněžené vrcholky a prý byly vidět Krkonoše. Sluníčko svítilo a tak nějak se přeneslo zvenku i do duše.

To že se vlastně tak moc –po pětadvaceti letech manželství –neznáme, nám připomněla přednáška o vlivu fungování rodiny našich rodičů na nás a na roli každého z nás v naší rodině. Dozvěděli jsme se, že muži někdy hrají v rodině ženskou roli, ale mnohem častější je případ, že žena hraje roli mužskou. Tu roli si někdy volíme, ale častěji se stává, že jsme do ní postaveni. To o rolích jsme ještě asi věděli, ale jaké to může mít následky, nás docela překvapilo. Tělesně jsme sice stopro muži a krásné ženy, ale na úrovni psychiky to tak není. Muž má totiž v sobě jakýsi obraz ženy resp. ženskosti a žena má v sobě obraz muže resp. toho, co považuje za mužskost. A v tom je právě ten zakopaný pes. Pokud hrajeme jinou roli, pak to má vliv nejen na nás samotné, ale i na naše blízké –děti si pak třeba mají zkreslený či jinak pokroucený obraz budoucího partnera a pak mohou mít problémy s budováním vztahů.

Tak a teď už jsem doma, zase buším do klávesnice a žena opět nemá čas, musí něco připravit na zítřek. Je to zase zpět ve starých kolejích? Může být, a pokud na to prožité zapomeneme, tak brzo bude. Vjet do zaběhlých schémat je tak snadné…Jedno poznání jsme si přeci jen odnesli. Vztah rodinný, třeba otec a syn, ten bude pořád. Třeba lepší nebo horší, ale nikdo ho nikdy nemůže zrušit. Partnerský vztah je ale třeba budovat. A to i v rodině, kde jsme „svázáni“dětmi. Můžeme totiž nějakou dobu fungovat „jen jako rodina“a skoro zapomenout na vzájemný vztah. Partneři jsme byli před tím, než přišly děti a zase budeme, až naše děti z klícky vyletí.

Luděk Bouška

Podzimní setkání na Radosti

Manželáky jsou místo, které rezonuje mým tužbám a mému poznání. Hodně z toho, o čem se tam povídá, jsem si vyčetla z knížek, hodně toho jsem si vysnila a na manželkách to pro mě dostalo pojmenování a návod, jak to uvést do praxe. A také vzory, že to není moje utopie, ale možná realita. I když jsem moc dlouhé období měla pocit, že to ovoce, kvůli kterému se tolik angažuji, snad nikdy nedostanu.

Na víkendovku jsem šla proto, aby si to poslechl manžel a snad se stal zázrak a něco se u nás pohnulo. Ale manžel mi předem řekl, že se tam nenechá předělávat. Ach jo. Přesto jsme přijeli. A fungovali, přesněji nefungovali, tak jak to u nás běžně chodí.

Opět byly informace zajímavé, opět bylo čemu se přiučit, opět se mi točilo hlavou, co udělat pro to, aby se ty informace co nejvíc dostaly do mladých rodin, aby si ten svůj vztah budovaly od počátku lépe, protože to má dopad na celý chod rodiny.

A nadále jsem zápasila se svou samotou, nepřijetím, s tím že se stejně o všechno musím starat sama. A když bylo nejhůř, utekla jsem a šla bez přemýšlení po nějaké cestičce a bezmocně volala do nebe o pomoc. Slíbila jsme udělat cokoliv, aby bylo lépe.

A právě to se stalo. Boží zásah v tom prostředí, to je pro mě ten nejsilnější zážitek. Já jsem věřící, proto můj vklad bude větší. Nebo ještě větší. Nebo mnohem mnohem větší. Na konci pobytu jsme minulé vložili do skartovačky a Pán udělal skartování v srdci. S úžasem jsem sledovala, co všechno ve mně změnil, kam až mně posunul. A zas o kousíček víc pochopila, jak jinou podobu má jeho spravedlnost. Není o rovnocennosti, je o dávání. Dávání ne z vlastní síly, ale dávání, protože Bůh je láska, milost. Já jsem už neměla víc sil na dávání, cítila jsem se úplně vyčerpaná a bojovala jsem o vlastní síly. Ale Pán má zásob bez omezení a tak mi nadělil a dávala jsem z Jeho zásob.

Nejsem schopna vložit do slov, jak velký ve své moci a možnostech pro mě v tom čase byl, nevložím do slov Jeho blízkost, Jeho účast, důvěrnost, intimitu. Vím však, jak vypadá, když v tom manželském trojúhelníku je tady to spojení silné, pevné. Když je jedna strana toho trojúhelníku pevná. Protože od toho může pokračovat budování dalších stran. Možná je to pro mě jen ukázka něčeho dalšího, co přijde v budoucnu. Byla to ohromující ochutnávka.

Co nám ten víkend přinesl? Mně přinesl, že minulé je skartováno. Nám přinesl nový start. Opět na začátku, jinak. S vůlí dělat jinak, lépe, víc ke prospěchu všech. Víc naslouchat a přemýšlet a domlouvat se. A první ovoce se dostavuje. Přes děti. Jsou ohromně citlivým barometrem a hned ukázaly změnu.

Díky Bohu, díky všem jeho ovečkám, které ochotně a rády kráčejí, jak je vede.

Nina

Starší články

Manželský víkend na jihozápadě Čech

Koruna posiluje, potencionální zájemci o koupi evropské měny, která brzy začne platit i u nás, jsou v nejistotě –koupit dnes a zítra se dočíst, že jsem mohl počkat a ještě víc vydělat na novém kursu? A co když koupím pozdě, neoslabí koruna během jednoho dne tak, že svého váhání budu litovat? To jsou opravdu těžké zápasy lidí, kteří mají kapitál a bojí se o něj –nakonec pád měny v padesátých letech si ještě naši otcové dobře pamatují…

Investovat do vztahu? Vždyť mně ještě manželka vaří a pere, nakonec vždy najdu košili do sboru vyžehlenou ve skříni. A konečně –v Bibli je psáno, že by mě měla poslouchat, tak ty její stesky blahosklonně přehlédnu –vždyť si může promluvit s diakonem, nebo kazatelovou –Ti ji musí přece vysvětlit, jak funguje manželství…
Investovat do manželství se musí bez ohledu, jaký je momentálně kurs. Ale jaké prostředky do něj vkládat, to už je jiná písnička, v tom si už mnozí z nás nejsme tak jisti. Mám nosit manželce více peněz? Nebo ji zahrnovat dary? Nebo snad každý den přinést kytici? Nebo ji se svými bolavými zády začít nosit na rukách, jak jsem jí kdysi sliboval? Kdo mně poradí? Ano –to je ta správná otázka –na rady můžu zajít a dostane se mně jich za týden dostatečné množství, abych svoje investice správně umístil a zvolil portfolio, které neztratí hodnotu.

Nebojte se změnit svůj opatrný přístup k spravování vašeho společného jmění, rozmnožte ho v požehnání, které zkvalitní váš vztah, načerpejte nové poznatky a sílu k dalšímu životu v partnerském vztahu na Manželských setkáních nebo na Manželském víkendu.
JF

PS.: Poslední setkání investorů proběhlo v rekreačním středisku Hnačov pod vedením manželů Ejemových, Smolkových a Krausových o víkendu 4. –6. 4. 2008. Načerpali jsme nové poznatky, objevili nové možnosti, jak vylepšit to jedinečné, Bohem požehnané, žel člověkem často zanedbávané spojení dvou lidí v manželském svazku. Nejčastější povzdechnutí těch starších: „Škoda, že jsme nemohli začít svoje manželství vyzbrojeni těmito informacemi, mohli jsme předejít řadě nedorozumění…“Nečekejte na lepší kurs, investujte hned, zde se spekulace nevyplácí…

Ohlédnutí za MV ve východních Čechách

Před necelým rokem (někdy v listopadu nebo prosinci 2006) jednou večer u nás nastala dlouhá, chvílemi i hlučná debata nad tématem „Kam o prázdninách 2007“–zda jako již vícekrát na skvělý a užitečný Biblický týden do Kroměříže anebo poprvé na dosud neznámý týden s mnohoznačným názvem „Manželská setkání“do rekreačního střediska „Astra“v Orlických horách. Jako první podlehl mým argumentům manžel. Syn souhlasil poté, co zjistil, že v areálu je možnost široké škály sportovního vyžití a dcera se rozhodla zkusit si praxi v hlídání dětí. Nakonec jsme tam v červenci 2007 prožili krásný týden a domů jsme se všichni vraceli spokojeni a obohaceni nejen o posílení našich partnerských a rodinných vztahů, ale také o nová přátelství se skvělými lidmi …

Zkrátka –byli jsme v létě tak spokojeni, že když jsme se dozvěděli o možnosti prožít na tom samém místě alespoň „Manželský víkend“v listopadu 2007, byla to už jasná volba. Ve srovnání s létem byla jen jedna změna –tentokrát jsme jeli díky babičce a dědečkovi bez dětí.

Jedno páteční listopadové odpoledne jsme se vydali na cestu z Brna do Orlických hor. Já s obavami, protože předpověď počasí nebyla vůbec příznivá. Po příjezdu nás čekala dobrá večere a seznámení s ostatními účastníky, kteří již dorazili, a ubytování. Na 20h. jsme v tzv. “žlutém salonku“společně zahájili sobotu a dozvěděli se více o organizaci celého „Manželského víkendu“. Sešlo se nás na něm tentokrát 18 manželských párů, asi 15 dětí a k tomu jako jejich pečovatelky 2 děvčata a 2 ochotné, trpělivé tety. Jednu perličku: věkový průměr byl tentokrát kolem 40 roku, ale nejstarší manželský pár měl přes 70 roků. Přesto, že na nás všech byla po celém týdnu znát únava, mnozí si měli dlouho do noci co vyprávět.

V sobotu dopoledne jsme společně přemýšleli nad tématem „Nevyřešený hněv“nejprve společně a potom ve skupinkách a v neposlední řadě se svými partnery. Čas po obědě někteří využili k odpočinku ve vodorovné poloze a jiní procházkami v mírně zasněžené krajině. K večeru nás čekalo další z téma: „Asertivita, aneb jakou máte hodnotu?“–a znovu jsme měli v našich skupinkách o čem hovořit.

Po večeři jsme měli možnost prožít společně při prvním tématu přednášek letošního modlitebního týdne a potom při společenské hře „Aktivity“s využitím pojmů, které zazněly v rámci jednotlivých témat „Manželského víkendu“…

Neděle nás uvítala nejen krásně zasněženou krajinou a sněhem, který celé dopoledne padal a padal…Asi se vás nemusím ptát, kdo z toho měl největší –a kdo naopak zase nejmenší radost…

Nás dospělé čekalo společné zamyšlení nad posledním tématem: „Jak zacházet s hněvem“(aneb „Jak se zbavit zášti?“) a úplně na závěr jsme posílili náš společný vztah s Bohem i partnerský vztah při Večeři Páně.

Nevím s jakými dojmy a myšlenkami odjížděli ostatní. Pro mě osobně tento víkend znamenal hodně. Měla jsem možnost být se svým partnerem, uvědomila jsem si, co všechno může způsobit hněv, jaké má podoby a hlavně co všechno ve vztahu ke svému manželovi, dětem, rodině…mohu změnit nebo se alespoň pokusit změnit…Měli jsme s manželem možnost vést jednu ze skupinek při sdílení nad jednotlivými tématy, bylo to pro nás velmi obohacující a hlavně jsme opět zjistili, že stejné problémy jako my mají i jiné manželské páry.

Ale na co nesmíme nikdy zapomínat je to, že můžeme prožít více takových víkendů, plných mnoha rad a nabídek možností, jak řešit naše vztahy, ale pokud k jejich řešení nepřizveme našeho nebeského Otce, nemá to cenu.

Ivana Škrlová

Ohlédnutí za MV v Nesvačilech

Když jsem se poprvé dozvěděl o Manželských setkáních, vzbudil tento pojem ve mně nedůvěru. Proč by se manželé měli setkat? Vždyť přeci spolu žijí ve stejném domově, spí ve stejné ložnici. První dojem mi říkal, že akce je pro manželství, která krachují. Nejsou schopni se doma ani domluvit, tak potřebují nějakou „intenzivní léčbu“. Odborníci si je vezmou „do parády“a budou se jim snažit pomoci, „srovnat je“. To ale není můj případ, jsem přeci schopen svoje věci řešit sám. Tak jsem se věcí dál nezabýval.

Nicméně moji manželku tato akce zaujala a navíc jsme se setkali s lidmi, kteří na „manželákách“byli. Manželství se jim nerozpadá, ani nemají žádné viditelné problémy. Naopak, si zjevně rozumí a jeden druhého chápou. Proč tam tedy jezdí? Proč se snaží vylepšovat, co funguje dobře? Předem se omlouvám za následující přirovnání. Já jsem totiž považoval manželství za něco podobného autu. Pomůže mi, když se mám někam dostat, využívám jej, když něco potřebuji, je mi v něm dobře, jsem rád když funguje bez problémů. Autu ale nerozumím, stačí mi, když jezdí. Ale nemusím přece rozumět motoru, rozebírat ho, šťourat do věcí, které jsou v pořádku. Auto je prostředek, jak se někam dostat, manželství způsob, jak nebýt sám a vychovat děti. Nebo si to moc zjednodušuji?Jednou jsem se setkal se zvláštním vztahem mezi manžely. Bláža byl zjevně „pod pantoflem“. Co si Alenka usmyslela, to běžel okamžitě udělat. Jako by čekal na její zavolání a byl šťastný, že mu dala zase nějaký úkol. Úplně se ve mně naježila mužská důstojnost. To je chlap, že se sebou nechá tak zacházet? Za chvíli se ale situace změnila, Bláža potřeboval něco udělat a něco chtěl po Alence. Myslím, že ji ani nepoprosil, skoro jí to přikázal. A Alenka neváhala a okamžitě splnila jeho přání. Pak něco někomu vysvětloval a Alenka jej poslouchala s neskrývaným obdivem a úctou. Moje pocity byly protichůdné. Nechtěl jsem být jako Bláža v tom, jak poslouchá svou manželku a současně jsme mu záviděl, jak ho jeho milá poslouchá a uznává. Jeden by pro druhého udělal první i poslední. Bez ohledu na to, zda se poníží, nebo „ztratí svoji důstojnost.“Tito dva milí lidé mi zůstali ideálem, vzorem vysokým, až je nedostupným. Tak moc hodným následování, až následovat nelze. O manželských setkáních jsem se dozvěděl od lidí, kteří se o nějaký podobný vztah snaží. Já ale se nechci přednostně zabývat manželstvím. Nejsem psycholog, mám své cíle, nemohu se na všechno vykašlat a jenom „opečovávat“svoji manželku! Můj názor se ale začal měnit. V duchu mého dřívějšího přirovnání jsem si nakonec připustil, že přeci jen lepším autem se člověk dostane lépe a rychleji tam, kam chce. Snad tedy práce na vylepšení manželství bude mít nějaký smysl. A tak jsme se na Manželských setkáních ocitli. Jednalo se spíše o Manželský víkend v penzionu v Nesvačilech, malé vesničce v Brdech, blízko Rožmitálu pod Třemšínem. V místě, kde působil Jakub Jan Ryba, kde poprvé zazněla jeho vánoční „Hej mistře, vstaň bystře!“Setkání mělo společnou nit, která spojovala jednotlivé části. Komunikace. Jak se dorozumět. Mluvili jsme o rozdílech mezi mužem a ženou, o konfliktech, které plynou ze vzájemného neporozumění. Jeden filosof si posteskl: Muž a žena –jak by si tak rozdílní tvorové mohli porozumět? A my se o to pokoušeli. Mluvili jsme o otevírání se Bohu na modlitbě, o společné modlitbě manželů, o rodinné pobožnosti. V uvažování o vztahu manželů nás vedli Honza a Olinka Ejemovi. Na mnohých příkladech z jejich rodiny jsme poznávali, že nám nemluví o tom, co si přečetli v knížkách. Mnohé věci známe, proč je ale neděláme? Chceme být šťastní, víme, jak být šťastní, a přesto se skutečnému štěstí vyhýbáme. Možná se skutečného štěstí vlastně bojíme…

V čem se náš život teď po prožitém víkendu změnil? Co jsem se dozvěděl nového? Ani moc nevím co. Ale poznal jsem a prožil, že budování manželství má smysl. A to stejně pro nás, jako pro ty nejmladší, kdo na setkání byli. Jsme spolu v manželství skoro přesně tak dlouho, kolik jim je let. Závidím jim, že oni mohou budovat vztah už tak brzo ve svém mládí, na začátku jejich vztahu. My už na to nemáme tolik času, ale smysl to má pořád.

Chtěl jsem psát o tom, co jsme prožili o víkendu na manželských setkáních. A místo toho píšu jen o svých dojmech a pocitech… Ty dojmy jsou těžko postižitelné. Připadá mi, že má smysl se snažit o podobný vztah, jaký měli Bláža a Alenka, má smysl se ztratit v lásce, abychom tam následně našli sebe i druhého. V takové lásce pak přestávají být problematické verše z listu sboru v Efezu: „Ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy… A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“Je to skutečně jen nedostižný ideál?

Luděk Bouška