Zemřel Miloslav Bláha, věrný Bohu v dobrém i ve zlém

,
Miloslavbláha-01

Ten, kdo v skrýši Nejvyššího přebývá, v stínu Všemohoucího odpočívati bude.
Žalm 91

Narodil se 1. června 1927 v malém městě Svitávka rozkládajícím se podél řeky Svitavy. Vyrůstal ve velmi skromném, ale láskyplném prostředí rodiny tesaře Jana a maminky Žofie se svými čtyřmi sourozenci. Autentický zápas Miloslavových rodičů o víru a touha zachovávat Boží vůli ovlivnil jejich rozhodnutí stát se adventisty sedmého dne. Stalo se tak, když mu bylo pět let.

Svými schopnostmi měl Miloslav nasměrováno k úspěšnému rozvoji. Navzdory válečnému
omezení studijních možností nastoupil do obchodní školy v Blansku, kterou zdárně ukončil
v roce 1944. Jako nejlepší student získal následně skvělé místo vedoucího obilného skladu
v podniku Krejcar – Jevíčko.

Jeho osobní studium Bible, vliv rodičů i církevního společenství ho v roce 1947 přivedly k rozhodnutí nastoupit ke studiu na Škole biblických studií v Praze. Školu úspěšně absolvoval a v roce 1950 nastoupil jako kazatel Církve adventistů sedmého dne v Hradci Králové. Doba překotných a často velmi krutých změn brzy zasáhla i do jeho života. Státem nařízená redukce duchovenstva jej přivedla do civilního zaměstnání v Pardubické Tesle. Začátkem padesátých let, kdy byla jeho rodina obdařena darem největším, narozením syna Pavla, došlo k administrativnímu zákazu činnosti Církve adventistů sedmého dne. V témž roce musel nastoupit na vojnu k Pomocným technickým praporům a ačkoliv se zdálo, že jeho požadavku svěcení soboty bude vyhověno, byl na základě trestního oznámení odsouzen do vězení. Ani tam však nebyl ochoten ustoupit ze svého přesvědčení o nutnosti věrně zachovávat Desatero. Pro svou víru byl proto znovu postaven před soud, tentokrát vojenský, a odsouzen k šesti letům žaláře a sedmileté ztrátě občanských práv. K výkonu trestu nastoupil v jáchymovských dolech. Navzdory obtížím i zde zůstal věrný svému rozhodnutí nezpronevěřit se Boží vůli.

Statečná a milující manželka Jarmila získala k návštěvě Miloslava ve vězení povolení po pěti letech. Dorazila i s pětiletým synem Pavlem. Miloslav často na setkání se synem i později vzpomínal: „Žena mi ho podala přes stůl, což bachař kupodivu dovolil. Držel jsem syna na klíně, šoupnul jsem mu do kapsy nenápadně dárek – takovou ozdobnou taštičku, vyrobenou ze zubní pasty. Pavel na mne tak nějak obdivně koukal a najednou na mne poprvé v životě promluvil: ‚Tatínku, přijď taky k nám domů.‘“

V polovině roku 1956 Miloslava z vězení nepředvídaně propustili. Patrně to souviselo se znovuobnovením činnosti církve. Miloslav se vrátil domů s vážnými zdravotními problémy. K jeho návratu do služby kazatele však vedla ještě dlouhá cesta. Nejdříve pracoval jako kopáč, později získal práci zámeckého zahradníka. Až v období tzv. Pražského jara, kdy došlo nejen k politickému uvolnění, se vrátil ke své kazatelské službě. V roce 1970 byl zvolen tajemníkem Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne a v této pozici setrval třináct let. Tehdejší mladá generace členů církve získala jeho důvěru a mnozí z nich s láskou dodnes vzpomínají na jím organizované pobyty ve Studnici. Dokázal totiž i v této nesnadné době způsobem mu vlastním předávat nejen svědectví o své víře a jistotě Božího vedení, ale především svým životem představit mladým lidem, jak lze čelit překážkám, jež jim život v nesvobodné společnosti stavěl do cesty.

Nezlomila ani ho ani tragická smrt jeho druhého syna Milana v roce 1974. Poslední léta aktivní účasti na činnosti církve prožil jako kazatel v České Třebové. V seniorském věku se aktivně zapojoval do života církve, především pak ve svém domovském sboru v Pardubicích. Stál věrně po boku své manželky i v čase nemoci a její ztráty v roce 2007 velmi želel. Ztratil v ní člověka, který za ním stál i v časech nejhorších. Její pravidelné modlitby za něj vnímal jako tu největší posilu.

Miloslav ani jejím odchodem osamělým nezůstal. S přibývajícím požehnaným věkem našel velkou oporu nejen ve společenství bratří a sester církve, ale také ve své druhé ženě, Jiřině Hübschmannové. I po její smrti zůstával až do svých posledních dnů živou součástí pardubického sboru. Sbor byl pro něj starostlivou duchovní rodinou, která na něj nepřestávala pamatovat. Do této sborové rodiny patřila také Liduška Vacková, která mu byla v posledních letech posilou svým přátelstvím.

Poslední den jeho života na naší zemi 12. prosince 2022 mu byl průvodcem na cestě do nebeského domova, který očekával, jeho syn Pavel. Tentokrát se Pavel na nic nevyptával. Tušil, kam tatínkův život spěje, stejně jako věděl, kde je tatínkovo „domů“. Držel jen pevně Miloslava za ruku a tiše vyslovoval na jeho cestu slova jeho nejoblíbenějšího žalmu: „…Dím Hospodinu: Útočiště mé a hrad můj, Bože můj, v němž naději skládati budu.“

Miloslavova cesta na naší zemi skončila. Jeho víra však smrt jako definitivní konec nepřipouštěla. Ti, kteří ho měli rádi a sdíleli s ním jeho víru, vědí, že to byl jen další krok k naplnění jeho naděje na konečný návrat domů.

Související

Cheban náhledovka

O službě Bohu i lidem v rozhovoru s Jevgenijem Chebanem

Jevgenij Cheban je kazatelem Církve adventistů sedmého dne v Praze. Má na starost dva sbory převážně ukrajinských věřících. Do toho většího, v počtu přibližně sto šedesáti lidí, přicházejí také Bělorusové, Rusové a Moldavané. Menší „sbor“, založený minulý rok, tvoří z devadesáti procent uprchlíci. Péčí o věřící této skupiny byl pověřen, spolu s Jevgenijem Chebanem,...
čti dále
Nahled vinohrady

120 let své působnosti si připomněli na Vinohradech, nejen o historii sboru i církve si povídali Jan Bárta a Michal Balcar

V sobotu 12. listopadu 2022 si nejen členové sboru Církve adventistů sedmého dne v Praze na Vinohradech připomínali významné výročí. Od vzniku prvního adventistického sboru v Praze uplynulo totiž 24. května přesně sto dvacet let. Stalo se tak při bohoslužbě v bytě Antonína Šimona na Staroměstském náměstí, když předtím bylo do církve přijato křtem...
čti dále