Potkáváte nás všude tam, kde se lidé obvykle potkávají. Na zastávce autobusu, na ulici, v obchodě, v montážní hale, v úřadu, v ordinaci. Radosti i starosti patří do našeho života v míře málo odlišné od té vaší. I na nás doléhá proměnlivost života a v čase smutku a bolesti dokážeme zůstat „nad věcí“ jen stěží. Stejně jako kohokoli jiného, i nás ovlivňuje zrychlené tempo doby. Na živobytí si vyděláváme prací, ale naše schopnosti a zdroje životní síly mají své hranice. Nemoci se nám nevyhýbají, a přestože některé lékařské studie dokazují, že žijeme v průměru až o pět let déle, na rakovinu a infarkty umíráme také. Dopravní nehody postihují i nás a nepořádky v různých sférách společnosti nás otravují stejně jako většinu ostatních. Milujeme a chceme být milováni, ale i my víme, co je to ztratit lásku.
V čem jsme tedy jiní? Některá poznávací znamení jsou v našem případě nasnadě. Třeba byste nás těžko potkali s cigaretou a zkušenými znalci alkoholu také nejsme. Od práce neodpočíváme ani v neděli, ani v pátek, ale v sobotu, a pokud je to v našich silách, stravujeme se zdravě. Že to zase nic tak výjimečného není?
V tom případě je tu ještě něco. Pro toho, kdo z pochopitelných důvodů soustředí své životní usilování na přítomnost, budou znít následující slova asi málo současně a hodně nadneseně, přesto však trváme na důležitém přesvědčení: Všichni v sobě nosíme touhu po věčnosti. Tato touha nás motivuje nikoli k hledání receptu na elixír mládí, ale posiluje naši víru v toho, který sám je bez začátku a konce. Bůh ví, že bychom v tom našem světě, jehož rozvoj je určován spotřebou, rádi žili ve vzájemné lásce a harmonii. Proto nám ve svém Synu, Ježíši Kristu, poskytl dostatek důvodů pro to, abychom na konečnost života nerezignovali. Věříme, že touha po věčnosti není jen hnacím motorem rozvoje lidstva, ale že čas věčnosti předznamenává. V síle takové víry jsou naše úzkosti, smutek a bolest k unesení a radost z běžných darů života je zbavena stínu strachu z vlastního selhání a omezenosti.
Proto si nechceme zvyknout na konzumní způsob života, kterým máme pokušení léčit si své pošramocené sebevědomí pánů tvorstva. Dávno jimi nejsme. Díky iluzím o vládě nad světem dnes stěží najdeme vodu k pití a sebevědomá víra v dobro člověka se hroutí do prachu s každým čtverečním kilometrem vymýceného deštného pralesa. Přesto ve světě výrobků na jedno použití věříme na lásku, která časem zraje a sílí. Věříme, že i dnes dobré vztahy v rodinách určují hodnotu vztahů ve společnosti. Jsme přesvědčeni, že slova jako odpovědnost, sounáležitost, naslouchání, sdílení, pomoc, věrnost a oběť nezůstala v našich časech jen označením pro dávno zapomenuté lidské ctnosti. Proto otevíráme nejen dveře svých kostelů a modliteben, ale i svých domovů a srdcí všem, kteří se často marně brání důsledkům lidského sobectví a strachu z toho, co přijde zítra. Nevydáváme se za zachránce lidstva, ale snažíme se být všude tam, kde je třeba podat ruku k pomoci. Nemůžeme zabránit přírodním katastrofám, ale můžeme zmírnit utrpení těch, které katastrofy postihly. Nejsme s to zastavit války, rasovou nenávist, náboženskou nesnášenlivost či vyrovnat prohlubující se rozdíly mezi bohatými a chudými; přesto se nechceme zbavovat odpovědnosti za ty, kteří v důsledku lidské zloby a bídy procházejí bolestí a utrpením. Bůh, který chce naplnit naši touhu po věčnosti, svůj slib ničím nepodmínil. Přesto rozumíme biblické výzvě „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ jako určující hodnotě vztahů mezi lidmi. Činy jsou víc než slova.