Ohlédnutí za manželskými víkendy

Podzimní manželský víkend probíhal na Rezku v Penzionu Hájenka v krásné přírodě Krkonoš. Tématem bylo „Uzdravení rodinných vztahů“, a tak byla akce nabídnuta nejen manželským párům, ale i jednotlivcům.

Zde ohlédnutí několika účastníků:

Petr Grunt:
Milý čtenáři, pokud jsi neměl možnost se o víkendu 4. – 6. listopadu zúčastnit dalšího vzdělávacího semináře manželů Jana a Olgy Ejemových v rámci služby oddělení ASR, dovol mi, prosím, přinést Ti alespoň krátký souhrn hlavních myšlenek z této požehnané, praktickými informacemi nabité akce.
Každá podobná aktivita je žel limitována několika faktory. Jedním z nich je kapacita ubytování, stravování a pod. Tím byl dán i maximální možný počet účastníků, což v daném případě bylo 61 dorazivších. Ale protože „kde je vůle, tam je i cesta“, nedoznala Hájenka na Rezku v Krkonoších po našem odjezdu žádnou újmu…
Kromě členů naší církve jsme tentokrát mohli přivítat i několik účastníků z jiných křesťanských společenství a minimálně jednoho nevěřícího hosta. Inu, není divu, všichni totiž žijeme ve vztazích, které se každého z nás bytostně dotýkají. A jak je zřejmé, často jsou ony vztahy spíše problematickými aspekty našich životů než její žádoucí náplní. Paradoxně zde není mezi lidmi věřícími
a nevěřícími zas až tak velký rozdíl, i když by býti mohl a měl…
Páteční večer se nesl v duchu workshopů na téma „Jak jsi ve svém dětství vnímal/a partnerskou roli svých rodičů.“ Bylo velmi zajímavé sledovat, jak různě se odvíjelo naše dětství, jaký otisk v každém z nás zanechalo do dospělosti a jak nás jeho vliv provází po celý další život. Pokud měl dotyčný jedinec dětství šťastné, slouží mu jeho vzpomínky jako určitá životní kotva a zřejmě neměl problém s naplněním tří základních potřeb dítěte – jistoty, bezpečí a přijetí. Ne každý však takové štěstí měl. Mnoho z nás muselo do života vejít s různými zraněními na duši (někdy i na těle), které se různými spouštěči periodicky aktivují a neodbytně volají po řešení a uzdravení.
A právě určité nasměrování k lepšímu životu nám Honza a Olga nabídli.
A nejen oni dva. Tím hlavním, ač očím neviditelným lektorem, byl náš nebeský Otec sám. To on každou generaci skrze své slovo seznamuje s faktem, že zde existuje mezigenerační přenos a genetika – viz druhé přikázání Desatera (Ex 20:5,6). A není divu, krev prostě není voda. Avšak i nepřízeň osudu v minulých generacích, jakkoliv doléhající na tu současnou, nemusí být osudová a fatální.
„…prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají…“
Pokud na Boží volání odpovíme ochotou na sobě pracovat, pak nastává tolik žádoucí přetnutí rodových patologií a do budoucna může být vše jinak! To je jedna strana mince. Naše ochota jít jeho cestou. Jak i řekl v jednom příkladu Honza, tak vůči faktu, že můj otec byl alkoholik, se mohu postavit dvojím způsobem:
A) Můj otec byl alkoholik, a já tím pádem nemohu být jiný!
B) Můj otec byl alkoholik, a já tím pádem nechci mít s alkoholem nic společného a jsem abstinent!
Když jsme pak v sobotu večer uvažovali o významu duchovního růstu v procesu uzdravení a zamýšleli se nad obtížnými texty v Písmu, bylo možno vnímat, jak v řadě biblických témat lze vidět opačné protipóly vytvářející určité napětí. To má své významy, ale především nás to vede mnohem naléhavěji k hledání Hospodina, a tím k růstu víry, která pak snadněji umožňuje vypořádat se s bolestmi a zraněními, které si neseme. A zejména ke schopnosti hlubšího odevzdání se Bohu.
Jako jeden příklad z mnoha mohu uvést, jak na jednu stranu značnou míru svobody a autonomie nám Bůh skutečně poskytuje, i přesto, že na druhou stranu existují situace, do kterých svrchovaně vstupuje a jedná v nich zcela nezávisle. A není ani třeba o tom příliš teoretizovat, neboť tlak a slávu svobody i tlak a slávu Boží svrchovanosti prožíváme a pociťujeme všichni. Díky Pánu za obojí. Za svobodu, i když je někdy těžká, jen ona poskytuje možnost změny.
A také za skryté Boží jednání, které mění a uzdravuje to, čeho nejsme schopni.
Ke svobodnému, a tedy odpovědnému rozhodování, je potřeba pravdivých informací, se kterými se člověk jaksi nerodí. Musí se je někde dozvědět, vyčíst, naposlouchat… Tak získává výbavu k boji s mezigeneračními i svými vlastními problémy. A opět i zde můžeme tak trochu zabrousit do tajemství víry a nechat svou fantazii rozehrát představou o růstu v poznání na věčnosti, které nikdy neskončí!
Velmi slavné a lidskou pýchu pokořující téma, ze kterého vyplývá, že pokud něco nevím, není to ostuda. Ostudou by bylo, kdybych se u své nevědomosti rozhodl zůstat…
A tak jsme se např. dozvěděli, že život je (od jeho Stvořitele) fraktálovitě uspořádán. To znamená, že zdánlivá nepravidelnost v sobě nese určité pravidelné, opakující se vzorce či struktury. Matematici tento jev znají pod názvem Mandelbrotova množina. Ve hmotném světě jsou typickou ukázkou fraktálů např. listy kapradí, ulity mořských mlžů či sněhové vločky. V nehmotném světě je fraktálovitě uspořádán i celý lidský život. V lidském vývoji to znamená, že všechny tři trimestry těhotenství se potom později odrážejí ve třech obdobích života člověka.
Byly nám představeny pojmy jako „sociální děloha,“ „sociální porod syna a dcery,“ „hladový trojúhelník,“ „skrytě incestní vztahy,“ a další. To vše doplněné spoustou reálných příkladů, příběhů a ilustrací. Jakkoli by snad podobné termíny mohly navozovat představu akademické úrovně obsahu semináře, vězte, že vše bylo srozumitelné, praktické, funkční a až bolestně známé nám všem. Narazili jsem např. na vytrácející se ritualizovaná ukončení jednotlivých etap života, jak to bývalo běžné v minulých staletích a stále ještě mnohdy je u přírodních národů. Tedy konkrétně události jako zásnuby, svatba, pohřeb, nějaká forma zkoušky dospělosti, vojna, odjezd do ciziny na zkušenou apod., se dnes často buď už vůbec nekonají nebo mají vágní a neurčitý obsah. Také i proto mnozí mladí lidé v podstatě nikdy nedospějí a nedokáží rozpoznat (a přijmout) svou aktuální životní roli.
Avšak nic není ztraceno. Možnost růstu, oprav a uzdravování je dána na celý život. Zkušenost lidstva s moudrostí stáří stojí jistě na pevných základech prověření časem a mnoha lidskými životními příběhy. Chce to prostě vydržet a pokračovat na cestě. Pokud by někdo měl pocit, že mu už „ujel vlak“, pak si dovolím zdvořile nesouhlasit. Tak, jako se podle Božího slova milost Hospodinova
obnovuje každého jitra, tak stejně se tím každému z nás otevírá šance žít o něco lépe než včera. A jen Pán ví, kam až člověk těmito drobnými každodenními krůčky nakonec může dojít…
Sobotní odpoledne jsme využili na procházku do okolních krkonošských kopců, což byla ideální forma odpočinku pro naše mozkové závity, a zároveň pobídka k činnosti pro naši svalovou soustavu. S okysličeným myšlením jsme pak večer statečně čelili nesnadnému tématu, o něco výše již zmíněnému – co s texty Písma, které stojí vůči sobě v napětí?
Zajímá vás, k čemu jsme došli? Zhruba k poznání, že naše lidské škatulky nejsou pro Pána Boha limitující. Asi se budeme muset smířit s tím, že zdánlivé rozpory a nelogičnosti na Zemi se v podmínkách neohraničenosti časem a prostorem dostávají do dokonalého souladu. A to je moc dobře.
Nedělní dopoledne pak ještě svojí přednáškou na téma „Uzdravení je možné“ podtrhli manželé Pavel a Petra Smolkovi. Jak určitou strukturou práce s problémem, křivdou, bolestí či hříchem; tak i mnoha praktickými příklady ze svého života a životů jejich přátel své téma doložili a nabídli konkrétní kroky na cestě k uzdravení. Velmi zajímavá byla např. jejich rada vypořádat se s problémem formou dopisu.
Ať už nemám odvahu či možnost konfrontovat toho, kdo mi ublížil osobně, nebo pokud je dokonce již po smrti, mohu celou záležitost „svěřit papíru“ a ten pak (opět slavnostně a obřadně) jakkoliv zničit.
Spálit, pohřbít, nechat odplout po vodě. I když snad bolest z dané křivdy tímto krokem nezmizí, je sama podstata problému již z mého života pryč. A emoce, které nás umí tak potrápit i potěšit, se našemu rozhodnutí o to dřív přizpůsobí.
Konkrétně Smolkovi – oba s nelehkým dětstvím a mládím – natolik rezonovali s mým vlastním životem, že z jejich úst jsem bez problému uvěřil, že „uzdravení je možné.“
Velký dík patří:
1) Hospodinu a jeho Synu Pánu Ježíši Kristu
2) Honzovi a Olze Ejemovým
3) Pavlovi a Petře Smolkovým
4) Všem přítomným, a zvláště pak těm, kteří informace z Rezku nenechají vyšumět a zabudují je do svého života.

Přeji Boží požehnání pro Vás všechny.

Eliška Truncová s rodinou:
Měla jsem tu možnost navštívit s rodinou víkend na téma „Uzdravení rodinných vztahů“.
Nikdy jsem typ tohoto, dalo by se říci, vzdělávacího víkendu pro rodiny nenavštívila a s manželem jsme byli velice mile překvapeni. Odjížděli jsme s mnoha zajímavými informacemi a zároveň jsme si uvědomili řadu poznatků o nás, našich rodinách, našich dětech.
Mezi přáteli, známými i obecně neznám organizaci, kdo by tak náročné (svým způsobem) téma tak efektivně vůbec zorganizoval, je to opravdu obdivuhodné. Je skvělé, jak manželé Ejemovi zpracují a velmi úžasným způsobem dokážou předat nastudované a zažité informace.
Komukoli, kdo se mě z rodiny či známých ptal na víkend, jsem zcela upřímně tento víkend doporučovala a určitě bych si tento vzdělávací a poučný program zopakovala.
Stále se máme v čem vzdělávat a učit se.
Děkuji církvi za podporu a vůbec za tu snahu vzdělávat a pomáhat – jak jednotlivcům, tak rodinám.

Jaruška Dubová, Písek:
Příjemné setkání křesťanské rodiny, nádherné ubytování a příroda kolem, krásné písničky a výborné jídlo.
Přihlásili jsme se s přítelem poprvé. Oba si neseme nezahojené rány z dětství a oba jsme se provinili vůči svým dětem a určitě i našim minulým manželstvím. Oba jsme se už smířili s tím, že budeme sami. Bůh nám ale ve své milosti dal novou šanci na lásku. Chceme stavět s Ním.
Děkujeme organizátorům za čas a službu pro všechny, kdo chtějí stavět nové, či zachránit stávající vztahy.
Modelace rodinných smutných dědictví z generace na generaci mě velmi zasáhla. Ten závěr, kdy se člověk ohlédne dozadu na vlákno rodu a uvědomí si, že přese všechnu bolest všichni v minulých generacích hledali lásku a dávali jí tolik, kolik uměli, mi opravdu zalil oči slzami. Vedlo to k pochopení a odpuštění rodičům či prarodičům a vlastně i těm bývalým partnerům. Zazněly takové věty, jako RODIČE NEMOHOU ZA VŠE ŠPATNÉ, CO PROŽÍVÁTE. Nebo že je nešťastný postoj HRÁT ROLI OBĚTI SVÝCH RODIČŮ.
Zaujala mě také věta, že je projevem arogance, když si psychologové myslí, že nepotřebují Pána Boha a faráři si myslí, že nepotřebují psychologii. Je to tak a je to docela tragédie.
Pracuji s duševně nemocnými. Moc by potřebovali dozvědět se, že UZDRAVENÍ PŘÍCHÁZÍ SHŮRY.
Velmi důležité a silné bylo také dozvědět se o etapách vývoje dítěte v biologické děloze a obdobně po porodu v rodině – v tzv. sociální děloze. Opět mi bylo do pláče, když mi docházelo, co mým dětem scházelo. Pak jsem zase prožívala vděčnou radost z toho, co jsem jako samoživitelka a mámotáta zvládla, v čem jsem své děti ošetřila. A co jsem neošetřila a pokazila, tam, kde visí dluhy lásky, tam může vše láskou uzdravit náš Pán. Nádherné povzbuzení a úleva.
Děkuji i za duchovní potravu sobotního večera. Za to, že BŮH ŽEHNÁ A CHRÁNÍ MĚ – že se to děje.
Že pokud věřím, tak VE MNE VĚŘÍ KRISTUS. Uvědomění si, že Pán Bůh si s námi může dělat co chce, mě vede k pokoře a odevzdání se do Jeho vůle.
Nedělní dopoledne Peti a Pavla Smolkových bylo jako nádherné nadějné pohlazení. Uzdravení zranění je možné. Věty NEJSEM ZODPOVĚDNÁ ZA ŠTĚSTÍ MÉ MÁMY a NEJSEM ZODPOVĚDNÁ ZA ŠTĚSTÍ SVÉ DCERY mi přinesly úlevu.
Moji milí, Bůh je úžasný. Pár dní po víkendovce mi moje prvorozená a nejvíc zraňovaná dcerka (37 let) volala, že si poprvé čte deníček, který sem jí psala od narození do 3 let. Potěšilo mě to. Ale její následující zpráva mě úplně dostala:
MAMINKO, NEPOCHYBUJI O TOM, ŽE JSI SE OPRAVDU SNAŽILA, ŽE TĚ TO STÁLO SLZY A BOLEST A VÍM, ŽE MĚ MILUJEŠ. MOJE VÝLETY DO MINULOSTI ZAČÍNAJÍ BÝT MÉNĚ HOŘKÉ.
Bůh to způsobil, vyslyšel mé modlitby. Ano, UZDRAVENÍ PŘICHÁZÍ SHŮRY. Amen.

V rámci aktivit ASR proběhlo na Rezku v termínu 5.–7. listopadu 2021 setkání nejen pro manželské páry, ale i pro jednotlivce. Program zaměřený na téma „vina a stud“ čerpal z psychologie i teologie. Účastníci se nevšedním způsobem ponořili do biblických příběhů, aby ty pak mohly vstoupit svojí léčivou silou do jejich životů a vztahů.

Zde přinášíme osobní zkušenosti a reflexe tří účastníků.

V příjemném prostředí krkonošského penzionu Hájenka a za podpory výborné lehké kuchyně se sešly bezmála čtyři desítky účastníků listopadového víkendového semináře „Stud, vina a odpuštění“, aby se zde konfrontovali s otázkami jako:
Jaký je rozdíl mezi vinou právní, morální, pocitem viny a dědičnou (kolektivní) vinou? Jaké změny působí stud v naší osobnosti a k jakému patologickému chování vede? Jak se se studem vyrovnával had v ráji a jak později Adam? Jak reagují lidé na obvinění? Jak nejlépe pracovat s lidmi, kteří zažívají pocity viny? Jakou roli v tom hraje odpouštění a co to vlastně odpuštění je?
Nadšený Honza Ejem, překypující touhou všechny nabyté informace srozumitelně předat, se zároveň usilovně snažil, aby účastníky kurzu nezavalil teorií, ale aby jim umožnil se do tématu viny a studu ponořit hlouběji a prožít ho z mnoha stran. To, že to nebyly informace pouze teoretické a načtené, prozrazovaly také občasné aplikace do současných problémů ve společnosti. Bylo vidět, že manželé Ejemovi o tématu opravdu hluboce přemýšlí a snaží se ho s bázní a chvěním a také akceptující láskou
předat nám účastníkům. To mě opět ujistilo o působení Ducha svatého a povolání Honzy Ejema k zachraňování našich vztahů, manželství, rodin i našeho sebepřijetí.
S vinou, pocity viny i odpuštěním se velmi často setkávám také jako rodič tří hašteřivých dětí. Ať chci nebo ne, musím posuzovat míru zavinění v konfliktech mých dětí a nezřídka jsem byl bezradný, komu přisoudit vinu. Toto téma mi pomohlo si uvědomit, že i posuzování viny je velmi subjektivní – a tudíž je přirozené, že nebudu rozhodovat vždy 100% správně. Další věc je, že člověk musí přijmout vlastní
hříšnost, aby dokázal přijmout hříšnost druhých. Pokud je člověk tvrdý sám na sebe, bude zákonitě tvrdý i na druhé. Aneb miluj bližního svého, jako sám sebe.
Osobně jsem za dlouhá léta nezažil tak silně Kristocentrický víkend. Seminář mi umožnil nejen poznat víc o tom, jak na nás Bůh nahlíží a co s námi zamýšlí, ale také jak přistupuje k odchylkám v našem myšlení, jednání i následném smiřování. Bůh již dopředu počítá s našimi selháními a není třeba je před Ním tajit.
To, že byl víkend přínosný nejen pro mě, odhalovala také závěrečná reflexe účastníků, kde téměř všichni přiznávali hluboký emoční i duchovní zážitek, a to zejména v souvislosti s aktivní účastí na hrané rekonstrukci příběhu o kamenování ženy hříšnice. Zazněla i vděčnost za toto setkání, které bylo vnímáno i jako forma terapie s křesťanským porozuměním, které je v křesťanském prostředí postrádáno. To bylo vnímáno i jako vyslyšení modliteb. Škoda jen, že se nedostalo na více účastníků, protože je velmi mnoho lidí, kterým absolvování tohoto víkendu vřele doporučím.

Standa Slanina

Ve víkendových dnech 5.–7. 11. 2021 se po dvou letech příprav a následných covidem zapříčiněných odkladů uskutečnil pod vedením manželů Olgy a Jana Ejemových dlouho očekávaný Manželský víkend. Tito ostřílení bardi na poli vztahové a duchovní problematiky tentokrát zvolili téma „Vina, stud a odpuštění.“
Jakkoliv by tento titul mohl ve vztahu muže a ženy evokovat primárně intimní či sexuální konotaci, základem celého tématu byla „čistá“ duchovní platforma. I proto Ejemovi umožnili účast i singlům a věru ani oni, ani kterýkoliv ze zúčastněných párů nepřišli zkrátka. Na tomto resumé se na konci pobytu beze zbytku shodli všichni účastníci.
Ale začněme od Adama. Události v zahradě Eden si Honza zvolil jako průběžný spojovací článek dvou dalších, do programu implementovaných biblických příběhů. Novátorsky a zajímavě postupně představoval tento známý příběh, který determinuje dění na naší planetě již cca 6 tisíc let. Fakticky a prakticky doložil důsledky změněné psychiky a povahy lidí po pádu do hříchu od oné události, až po naši dobu. Neboť, a řekněme si to na rovinu, zdaleka ne každý je milovníkem historie – a pokud v ní nenalezne nějakou spojitost se svým vlastním životem, tak proč se o ni vůbec zajímat…, že? Při popisu důsledků někdejšího nešťastného kroku našich prvních rodičů musím zmínit zcela nový terminus technicus, který Honza na
toto téma zavedl. A to sice… „prachovitost“. Ne, nejedná se o nadbytek finančních prostředků, jak by snad tento termín mohl vyznívat. Mezi prachatostí a prachovitostí je velký rozdíl. Co přesně si pod tím představit máte možnost zjistit přímo od autora, pokud se zúčastníte některého z dalších „eMVéček“. Ale jisté je, že stud plynoucí z poznání této prachovitosti provází lidstvo od chvíle poznání ovoce dobra a zla a nezbavíme se jej až po obnovu všech věcí Pánem Ježíšem při Jeho návratu. Přemýšleli jsme tedy, jak s ním nakládat a jaký je jeho vztah s vinou. Obojí je Bůh Adamovi i nám ochoten a schopen pomoct vyřešit.
Ačkoliv jsme se s Honzou do Ráje na chvíli podívali, tak hlavním a nosným příběhem celého víkendu nebyl pád do hříchu, ale setkání Pána Ježíše s ženou – hříšnicí, kterou před Něj jednoho krásného dne přivlekli farizeové. Mnozí čtenáři tento příběh dobře znají. Slyšeli jste ho nejednou, jistě jste jej i sami četli, a určitě jste ho i různě zpracovaný slyšeli v mnoha kázáních. A pozorné naslouchání je určitě vstupní branou do duše každého z nás, kde se příběhy mohou rozvinout ve vlastní zkušenost.
Oč silnější pak může být prožitek biblického příběhu, když jej vidíte ztvárněný i vizuálně, a dokonce dostanete možnost do něj i aktivně vstoupit. A tak jsme, mnozí v životě poprvé, tento příběh spatřili na vlastní oči… A nejen to, každý dostal příležitost se pokusit vcítit do aktérů tohoto dramatu a poctivě se sám sebe zeptat, co bych dělal v této situaci já? Své rozhodnutí pak každý mohl svobodně vyjádřit buď „hozením kamene“, nebo jeho odložením.
Z nejednoho oka při tom ukápla slza, nejedno paradigma v nás zakořeněné se posunulo dál…
A ještě do jednoho příběhu jsme mohli vstoupit. Události kolem závěru života Jana Křtitele jsou také učebnicí samy o sobě. Jak by se vám jevil každý z účastníků tohoto dramatu? Jak byste každého ohodnotili? Kdo měl na smrti Jana jaký podíl viny? A co následný možný stud jedněch a nezúčastněný nestud druhých?
Znovu, podobně jako v předešlém příběhu, jsme se mohli ztotožnit s každou z postav a zkusit být na chvíli v její kůži. Ono totiž, jak jsme se dozvěděli na závěr tohoto víkendu, vůle vstoupit na pole empatie vůči komukoliv, je základem odpuštění, a mnohdy i smíření a uzdravení vztahů, které byly naší vinou – častokrát i bez zlého úmyslu – narušeny.
Nelze než jen děkovat Tomu, který tuto cestu prošel před námi a pro nás. Tomu, který nás všechny v Adamovi odívá, v Janu Křtiteli rozumí našemu trápení a ubezpečuje nás, že nejsme zapomenuti, a v ženě – hříšnici nás objímá, odpouští a příkazem „jdi a nehřeš více“ nás instruuje pro další cestu životem…
… a také – díky moc Honzo a Olgo Ejemovi!

Petr Grunt – sbor Žďár nad Sázavou

„Manželáky“, „víkendovky“ – šifry z Klubu Pathfinder nebo nové psychologické termíny? Pro nás je to již 15 let záchrana a budování našeho manželství a rodičovství.
Manželská setkání jsou laická svépomocná týdenní setkání, která nám pomohla a pomáhají osvětlit soustu věcí ohledně našeho vzájemného vztahu, na kterém se snažíme neustále pracovat; vztahy jsou o rozhodnutí každý den.
Víkendová setkání na různá témata jsou psychologicko-teologická setkání, která nám pomáhají budovat sebe sama, prohlubují náš vztah k Bohu a pomáhají nám být i lepšími rodiči, dnes i prarodiči. A že je vždy co vylepšovat!
Takže když po dlouhé odmlce zaznělo, že „víkendovka“ opět bude, a to na Rezku první víkend v listopadu, neváhali jsme ani minutu.
Když se před 15 lety začali naši přátele v církvi i mimo ni rozvádět, řekli jsme si, že touto cestou jít nechceme, a tak jsme poprvé vyjeli na Manželská setkání, kam od té doby jezdíme pravidelně. To samé platí i pro víkendovky. Je až neuvěřitelné, s čím vším se v našich manželstvích, rodičovstvích, ale i vtazích s ostatními lidmi musíme potýkat. Doléhá na nás nejen zátěž dědičnosti, ale i výchovy našich rodičů a našeho okolí. Člověk pak podléhá automatickým reakcím, nad kterými i jemu zůstává rozum
stát, proč se tak či onak zachová, jak reaguje, co říká. Jak píše apoštol Pavel v Římanům 7,15 „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ A tak jediným východiskem je modlitba a aktivní budování sama sebe, a tím i zlepšování manželských, rodičovských i ostatních vztahů.
Stud, vina a odpuštění – toto téma je pro nás křesťany zásadní, již v Otčenáši nás Ježíš Kristus učí prosit Boha o odpuštění našich vin, jako my odpouštíme našim viníkům. A v tom začíná být trochu problém, protože naše přirozenost si žádá, když nám někdo ublíží – a teď nemluvíme o šlápnutí na nohu, ale o zlomení srdce, zradě, totálním narušení důvěry, strachu a panice z agresora (agrese může být i pasivní) – minimálně upřímné poprošení za odpuštění, kajícnost, satisfakci až pomstu. Co s tím, jak se s tím vyrovnat? Na druhou stranu, proč, když uděláme něco špatně, se stydíme a tento stud nám někdy ani nedovolí si přiznat vlastní provinění, protože je to pro nás třeba až likvidující? Nejpatrněji je to pozorovatelné na malých dětech, když něco provedou a potom stojí celé rudé nebo utečou, protože se stydí za své selhání. Takže nad takovýmito a jim podobnými otázkami jsme se zamýšleli na víkendovce v krásném prostředí na Rezku.
Nám osobně tato víkendovka pomohla se dále uzdravovat z našich těžkých zranění, které jsme utrpěli, ale také nám ukázala, jak překonávat „bouračky“ v našem manželství a uvědomit si něco velice důležitého pro výchovu našich dětí a vnoučat.
Již dlouholetý profesionální přístup manželů Ejemových, kteří poslechli povolání Boží a slouží nám takto již řadu let spolu s hřivnou, kterou Jan Ejem od Boha dostal v podobě vysvětlování psychologických zákonitostí na biblických příbězích a verších nám laikům, si zaslouží jen jedno, poděkování. Takže děkujeme Olgo a Jene! Jste nám příkladem ve službě s našimi hřivnami.
Nakonec bychom chtěli poděkovat našemu Bohu, protože na náhody nevěříme, že
se prostřednictvím „manželáků“ a „víkendovek“ tak pěkně a s láskou o nás stará. Záleží pak už jen na nás, zda to, co se dozvíme či naučíme, se s Jeho pomocí budeme snažit také aplikovat do našich vztahů.

Petr a Renata Zahrádkovi

Před necelým rokem (někdy v listopadu nebo prosinci 2006) jednou večer u nás nastala dlouhá, chvílemi i hlučná debata nad tématem „Kam o prázdninách 2007“–zda jako již vícekrát na skvělý a užitečný Biblický týden do Kroměříže anebo poprvé na dosud neznámý týden s mnohoznačným názvem „Manželská setkání“do rekreačního střediska „Astra“v Orlických horách. Jako první podlehl mým argumentům manžel. Syn souhlasil poté, co zjistil, že v areálu je možnost široké škály sportovního vyžití a dcera se rozhodla zkusit si praxi v hlídání dětí. Nakonec jsme tam v červenci 2007 prožili krásný týden a domů jsme se všichni vraceli spokojeni a obohaceni nejen o posílení našich partnerských a rodinných vztahů, ale také o nová přátelství se skvělými lidmi …

Zkrátka –byli jsme v létě tak spokojeni, že když jsme se dozvěděli o možnosti prožít na tom samém místě alespoň „Manželský víkend“v listopadu 2007, byla to už jasná volba. Ve srovnání s létem byla jen jedna změna –tentokrát jsme jeli díky babičce a dědečkovi bez dětí.

Jedno páteční listopadové odpoledne jsme se vydali na cestu z Brna do Orlických hor. Já s obavami, protože předpověď počasí nebyla vůbec příznivá. Po příjezdu nás čekala dobrá večere a seznámení s ostatními účastníky, kteří již dorazili, a ubytování. Na 20h. jsme v tzv. “žlutém salonku“společně zahájili sobotu a dozvěděli se více o organizaci celého „Manželského víkendu“. Sešlo se nás na něm tentokrát 18 manželských párů, asi 15 dětí a k tomu jako jejich pečovatelky 2 děvčata a 2 ochotné, trpělivé tety. Jednu perličku: věkový průměr byl tentokrát kolem 40 roku, ale nejstarší manželský pár měl přes 70 roků. Přesto, že na nás všech byla po celém týdnu znát únava, mnozí si měli dlouho do noci co vyprávět.

V sobotu dopoledne jsme společně přemýšleli nad tématem „Nevyřešený hněv“nejprve společně a potom ve skupinkách a v neposlední řadě se svými partnery. Čas po obědě někteří využili k odpočinku ve vodorovné poloze a jiní procházkami v mírně zasněžené krajině. K večeru nás čekalo další z téma: „Asertivita, aneb jakou máte hodnotu?“–a znovu jsme měli v našich skupinkách o čem hovořit.

Po večeři jsme měli možnost prožít společně při prvním tématu přednášek letošního modlitebního týdne a potom při společenské hře „Aktivity“s využitím pojmů, které zazněly v rámci jednotlivých témat „Manželského víkendu“…

Neděle nás uvítala nejen krásně zasněženou krajinou a sněhem, který celé dopoledne padal a padal…Asi se vás nemusím ptát, kdo z toho měl největší –a kdo naopak zase nejmenší radost…

Nás dospělé čekalo společné zamyšlení nad posledním tématem: „Jak zacházet s hněvem“(aneb „Jak se zbavit zášti?“) a úplně na závěr jsme posílili náš společný vztah s Bohem i partnerský vztah při Večeři Páně.

Nevím s jakými dojmy a myšlenkami odjížděli ostatní. Pro mě osobně tento víkend znamenal hodně. Měla jsem možnost být se svým partnerem, uvědomila jsem si, co všechno může způsobit hněv, jaké má podoby a hlavně co všechno ve vztahu ke svému manželovi, dětem, rodině…mohu změnit nebo se alespoň pokusit změnit…Měli jsme s manželem možnost vést jednu ze skupinek při sdílení nad jednotlivými tématy, bylo to pro nás velmi obohacující a hlavně jsme opět zjistili, že stejné problémy jako my mají i jiné manželské páry.

Ale na co nesmíme nikdy zapomínat je to, že můžeme prožít více takových víkendů, plných mnoha rad a nabídek možností, jak řešit naše vztahy, ale pokud k jejich řešení nepřizveme našeho nebeského Otce, nemá to cenu.

Ivana Škrlová

Když jsem se poprvé dozvěděl o Manželských setkáních, vzbudil tento pojem ve mně nedůvěru. Proč by se manželé měli setkat? Vždyť přeci spolu žijí ve stejném domově, spí ve stejné ložnici. První dojem mi říkal, že akce je pro manželství, která krachují. Nejsou schopni se doma ani domluvit, tak potřebují nějakou „intenzivní léčbu“. Odborníci si je vezmou „do parády“a budou se jim snažit pomoci, „srovnat je“. To ale není můj případ, jsem přeci schopen svoje věci řešit sám. Tak jsem se věcí dál nezabýval.

Nicméně moji manželku tato akce zaujala a navíc jsme se setkali s lidmi, kteří na „manželákách“byli. Manželství se jim nerozpadá, ani nemají žádné viditelné problémy. Naopak, si zjevně rozumí a jeden druhého chápou. Proč tam tedy jezdí? Proč se snaží vylepšovat, co funguje dobře? Předem se omlouvám za následující přirovnání. Já jsem totiž považoval manželství za něco podobného autu. Pomůže mi, když se mám někam dostat, využívám jej, když něco potřebuji, je mi v něm dobře, jsem rád když funguje bez problémů. Autu ale nerozumím, stačí mi, když jezdí. Ale nemusím přece rozumět motoru, rozebírat ho, šťourat do věcí, které jsou v pořádku. Auto je prostředek, jak se někam dostat, manželství způsob, jak nebýt sám a vychovat děti. Nebo si to moc zjednodušuji?Jednou jsem se setkal se zvláštním vztahem mezi manžely. Bláža byl zjevně „pod pantoflem“. Co si Alenka usmyslela, to běžel okamžitě udělat. Jako by čekal na její zavolání a byl šťastný, že mu dala zase nějaký úkol. Úplně se ve mně naježila mužská důstojnost. To je chlap, že se sebou nechá tak zacházet? Za chvíli se ale situace změnila, Bláža potřeboval něco udělat a něco chtěl po Alence. Myslím, že ji ani nepoprosil, skoro jí to přikázal. A Alenka neváhala a okamžitě splnila jeho přání. Pak něco někomu vysvětloval a Alenka jej poslouchala s neskrývaným obdivem a úctou. Moje pocity byly protichůdné. Nechtěl jsem být jako Bláža v tom, jak poslouchá svou manželku a současně jsme mu záviděl, jak ho jeho milá poslouchá a uznává. Jeden by pro druhého udělal první i poslední. Bez ohledu na to, zda se poníží, nebo „ztratí svoji důstojnost.“Tito dva milí lidé mi zůstali ideálem, vzorem vysokým, až je nedostupným. Tak moc hodným následování, až následovat nelze. O manželských setkáních jsem se dozvěděl od lidí, kteří se o nějaký podobný vztah snaží. Já ale se nechci přednostně zabývat manželstvím. Nejsem psycholog, mám své cíle, nemohu se na všechno vykašlat a jenom „opečovávat“svoji manželku! Můj názor se ale začal měnit. V duchu mého dřívějšího přirovnání jsem si nakonec připustil, že přeci jen lepším autem se člověk dostane lépe a rychleji tam, kam chce. Snad tedy práce na vylepšení manželství bude mít nějaký smysl. A tak jsme se na Manželských setkáních ocitli. Jednalo se spíše o Manželský víkend v penzionu v Nesvačilech, malé vesničce v Brdech, blízko Rožmitálu pod Třemšínem. V místě, kde působil Jakub Jan Ryba, kde poprvé zazněla jeho vánoční „Hej mistře, vstaň bystře!“Setkání mělo společnou nit, která spojovala jednotlivé části. Komunikace. Jak se dorozumět. Mluvili jsme o rozdílech mezi mužem a ženou, o konfliktech, které plynou ze vzájemného neporozumění. Jeden filosof si posteskl: Muž a žena –jak by si tak rozdílní tvorové mohli porozumět? A my se o to pokoušeli. Mluvili jsme o otevírání se Bohu na modlitbě, o společné modlitbě manželů, o rodinné pobožnosti. V uvažování o vztahu manželů nás vedli Honza a Olinka Ejemovi. Na mnohých příkladech z jejich rodiny jsme poznávali, že nám nemluví o tom, co si přečetli v knížkách. Mnohé věci známe, proč je ale neděláme? Chceme být šťastní, víme, jak být šťastní, a přesto se skutečnému štěstí vyhýbáme. Možná se skutečného štěstí vlastně bojíme…

V čem se náš život teď po prožitém víkendu změnil? Co jsem se dozvěděl nového? Ani moc nevím co. Ale poznal jsem a prožil, že budování manželství má smysl. A to stejně pro nás, jako pro ty nejmladší, kdo na setkání byli. Jsme spolu v manželství skoro přesně tak dlouho, kolik jim je let. Závidím jim, že oni mohou budovat vztah už tak brzo ve svém mládí, na začátku jejich vztahu. My už na to nemáme tolik času, ale smysl to má pořád.

Chtěl jsem psát o tom, co jsme prožili o víkendu na manželských setkáních. A místo toho píšu jen o svých dojmech a pocitech… Ty dojmy jsou těžko postižitelné. Připadá mi, že má smysl se snažit o podobný vztah, jaký měli Bláža a Alenka, má smysl se ztratit v lásce, abychom tam následně našli sebe i druhého. V takové lásce pak přestávají být problematické verše z listu sboru v Efezu: „Ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy… A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“Je to skutečně jen nedostižný ideál?

Luděk Bouška