Ohlédnutí za manželskými víkendy

Ve dnech 1.–3. listopadu proběhl v rámci aktivit oddělení ASR při Českém sdružení další Manželský víkend pod vedením manželů Ejemových. V sérii „Síla biblických příběhů“ nyní zaznělo téma „…miluj svého bližního jako sám sebe“ aneb „buď dobrý sám k sobě“. Zde přinášíme alespoň několik postřehů, jak je zaznamenali někteří z účastníků.

Petr Grunt:
„Miluj svého bližního jako sám sebe, aneb buď dobrý sám k sobě.“
Pro letošní podzimní víkendové setkání zvolil Honza Ejem výše uvedené téma. V pátek 1. listopadu nás přivítalo již známé prostředí krkonošského penzionu Na Rezku a ustálená sestava účastníků spolu s těmi novými byla zakrátko vtažena do složité problematiky rozhodovacích procesů lidské psychiky. Situace, kdy na pět vážně nemocných pacientů s AIDS byl k dispozici pouze jeden lék, byla sice fiktivní, ale tíže rozhodování, komu bychom jej z těch pěti podali, dolehla na nás všechny. Účelem byla určitá sebereflexe vedoucí k uvědomění, na základě čeho se v životě vlastně rozhodujeme. Tento pohled do vlastního nitra se stal odrazovým můstkem pro celý víkendový seminář.
Život člověka se odehrává ve vztazích. Ke všemu a všem samovolně vzniká v nitru člověka vztah, nebo minimálně postoj. Zřejmě nejvíce neurčitým a rozkolísaným z nich všech bývá mnohdy vztah k sobě samému. Ano, člověk žije v první řadě sám se sebou a vnímání sebe sama se významně propisuje do všech ostatních vztahů, ač o tom nejeden člověk nemá ani tušení. Tento princip Honza ilustroval obrázkem ledovce, kdy zdaleka největší část naší psychiky se skrývá pod hladinou. To, co vidíme, je naše vědomí. Avšak naše rozhodování a prožívání velmi silně ovlivňují „proudy“ v podvědomí a nevědomí. Známe to všichni: na zcela neúmyslný podnět od druhého člověka najednou zareagujeme tak neadekvátně, že zpětně svoji reakci vůbec nechápeme. A onen člověk netuší, že se svým chováním či slovem stal v danou chvíli spouštěčem reakce plynoucí ze zranění v mém podvědomí zasutého, dosud neuzdraveného. Netuší, chudák, že se přes něj dívám – opět podvědomě – do minulosti a nekřičím ani tak na něj, ale na paní učitelku, která klopila oči a nezastala se mě, když mě silnější spolužák šikanoval.
„Myslíte si, že se vědomě rozhodujete, ale vaše nevědomá mysl rozhoduje za vás.“ BUĎ DOBRÝ SÁM K SOBĚ
V takovýchto situacích pak zcela přirozeně napadne (věřícího) člověka otázka: Jak je to tedy se svobodnou vůlí?
Seminář BUĎ DOBRÝ SÁM K SOBĚ postupně budoval odpověď na tuto problematickou otázku a mám za to, že ji uspokojivě zodpověděl. V návaznosti na minulé téma – Vina, stud a odpuštění – se Honza vrátil na počátek existence lidstva. Připomenuli jsme si, že dokonalé vnímání sebe sama, druhých lidských bytostí, světa a prostředí, a v posledku a na prvním místě zároveň i Pána Boha samého, bylo událostí v Edenu silně narušeno. Dokonalá svoboda, kterou lidé na počátku měli, dnes již neexistuje. To však neznamená, že by ji lidstvo kompletně pozbylo. Náš nebeský Otec je dobrý, milující a přející. Usilovně pracuje na tom, aby jeho děti mohly i v podmínkách hříchem zasaženého světa prožívat co nejvyšší míru svobody, včetně schopnosti volit si své reakce, vztahy a postoje. Přesto zůstává otevřenou otázkou a „tajemstvím víry“, jak On sám do našich situací svrchovaně vstupuje.
Aby se tak skutečně dělo, musí do života člověka vstoupit ,vědomost.‘ Od přirozeně emotivních reakcí potřebujeme postoupit ke zmapování vlastního nitra a vědomě s ním začít pracovat. Zde se však začínáme pohybovat na tenkém ledě. Pohled do vlastního srdce je jen pro odvážné. Už dopředu je dobré vědět a počítat s faktem, že podle Písma … nyní člověk … zná dobré i zlé. Gn 3:22. Tedy skutečnost, že uvnitř sebe sama nalezneme dobro i zlo, není důvodem k tomu, abychom se neměli rádi. A přesto to tak často bývá. Právě tak se často stavíme ke druhým lidem. Když nás po čase zklamou, stává se nám, že zapomeneme, že i v nich je současně dobro i zlo.
Z úst Honzy jsme se dozvěděli, že tento problém ve větší míře mívají typicky lidé, kteří v dětství zažili nepřijetí, přehnané požadavky a nároky rodičů či jiné destruktivní tlaky ze světa dospělých. Je to jejich podvědomá obranná reakce, kdy je šedá zóna reálného života znejisťuje, děsí či rozčiluje. Lidé i záležitosti života musí být (vidí) buď černé nebo bílé. Zjištění, že buď tento, či kterýkoliv jiný duševně-duchovní problém, se může týkat také i mě, není vůbec příjemné. A pokud se k tomu přidá necitlivá konfrontace od někoho z mého okolí…, ožívá celé mé podvědomí i nevědomí a člověk, než si vůbec stačí uvědomit, jak zareaguje, tak již reaguje… Velmi v takových situacích záleží na tom, jestli mám či nemám pozitivní vztah sám k sobě.
„Měj se rád! Bůh tě má rád!“ parafrázovaný biblický princip
Jako vždy při seminářích manželů Ejemových jsme si zopakovali a prohloubili znalosti vazeb z dětství na život dospělého člověka. Opět jsme si připomněli fáze vývoje dítěte v těle matky, které se po narození zrcadlí v etapách růstu dítěte do jeho rané dospělosti. Moderní psychologie si povšimla těchto podobností a rodinu nazvala sociální dělohou. Stejně, jako se v ten správný čas (kairos) naplní role dělohy, právě tak se naplní i úloha rodiny při zajišťování bezpečného prostředí pro vývoj svých potomků a pak dochází k „sociálnímu porodu“ – odchodu dítěte do samostatného života. Velmi záleží na tom, jak tento vývoj probíhal. Jelikož v realitě nedokonalého a padlého světa je málokdy ideální, potom je výrazem Boží lásky a milosti možnost oprav v průběhu života. Známe je pod názvy růst, zrání, uvědomění, pokání, stanovování a dosahování cílů, sebereflexe, apod.
Kain a Ábel
Jednou z interaktivních aktivit bylo modelování zavraždění mladšího Ábela jeho bratrem Kainem. Pro nás všechny bylo velmi užitečné si tuto situaci snažit představit a také i zkusit zahrát poněkud více, než je obvyklé. Kain je na první pohled klasický ,záporák.‘ Při promýšlení jeho příběhu jsem se neubránil vzpomínce na jednoho hajného, který sedí ve vězení v Kuřimi. Za vraždu své manželky a jejího milence dostal třicet let natvrdo. Stalo se pouze to, že se jednoho dne neočekávaně vrátil z pochůzky o několik hodin dříve. Vypráví, že poté, co je oba uviděl ve své vlastní posteli, se mu udělalo rudo před očima a fyzicky velmi zle. Následujících několik minut si nepamatuje, avšak když znovu přišel k sobě, leželi oba rozstřílení na zmíněném lůžku. Ano, jistě, na jednu stranu je ten člověk vrah. Na druhou stranu…, jsme opět v šedé zóně, kde věci nejsou černo-bílé.
A tak jsme se v Kainově příběhu snažili číst mezi řádky. Skutečnost, že Kaina – velmi překvapivě! – Bůh po této události nepotrestal smrtí, a dokonce ani nezavrhl, ba co víc, dokonce jej nějakým způsobem poznamenává, aby tak neučinil někdo jiný…, je velmi zarážející, avšak o něčem vypovídající. Je to svědectví o Hospodinově hlubokém vhledu do srdcí lidí, viz Žalm 33:15: On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. O jeho neunáhleném souzení či odsuzování, tak typických pro lidstvo. O jeho lásce a milosrdenství, nekompromisně však zkombinovanými s odmítnutím zla v jakékoliv podobě. A jistě i s porozuměním Kainovu životu, vlivu rodičů, a zřejmě i nesprávně pochopených očekávání maminky Evy: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Gen 4:1. Ne, jistěže jsme Kaina slepě neobhajovali, jen jsme se na celý příběh zkusili podívat pozorněji, pokorněji a ve světle získaných informací. Z Bible vyplývá, že Kain nabízenou Hospodinovu ruku nepřijal, ale odešel od jeho tváře. Proč, se můžeme pouze dohadovat. Právě tak zůstává tajemstvím, jak bylo možné, že nejvyšší z andělů, po dlouhé věky blízký Boží přítel, se pojednou bezdůvodně obrátil proti svému Tvůrci. Je zde určité „tajemství nepravosti“, jak sděluje apoštol Pavel. I ono patří do oblasti šedi. Na kloub mu nepřijdeme. Smiřme se s tím a zabývejme se věcmi, které Pán umístil do našeho dosahu.
V každém z nás se skrývá takový malý Kain. Proto se Honza poměrně do hloubky věnoval otázce duševního i náboženského rigorismu (tvrdosti). A to jak k sobě samému, tak ke druhým lidem. Zjistili jsme, že projevy rigorismu mohou mít pasivní i aktivní formy. A jak jinak, vznikly opět v dětství. Bolest z minulých zranění mohla být tak velká, že musela být potlačena a všechny city umrtveny, aby člověk vůbec přežil. Později v životě to pak přináší defektní postoje k sobě samému i ke druhým, jako např: odmítání lásky a projevů přízně, i když po nich ve skutečnosti toužím. Nepřiměřené nároky na sebe, druhé, Boha, planetu Zemi, osud…, prostě na všechno, a snaha mít to celé pod kontrolou. Přizpůsobování reality představám vlastního ideálu. Jindy přeceňování sebe sama a totálně zkreslený pohled na sebe. Chamtivost, materialismus a požitkářství ve snaze cítit se neustále dobře. Jako protipól to může být i askeze a odmítání čehokoliv příjemného, a takto patologicky se cítit „dobře“ před Bohem. Chorobné srovnávání se s druhými. Pouze teoretické uznání Božího milosrdenství, ale neschopnost je uchopit a prožívat.
Cesta ven? Ale ano, existuje. Není jí nic jiného než opět vědomá práce se sebou. V případě rigorosity je to vědomé zaujetí postoje trpělivosti se sebou i s druhými lidmi. Pokud takoví chceme být, musíme připustit, že nedokonalosti všeho druhu, dobro i zlo, slunce i déšť …. existují současně a bude tomu tak i nadále. Kdo se nenaučí tuhle realitu snášet, stane se nutně nesnášenlivým.
Boží milosrdenství
Jako platformu pro takovýto postoj nám Honza představil Boží milosrdenství. Obšírně nám objasnil několik původních biblických výrazů pro tuto úžasnou Boží vlastnost a doplnil určitými texty z Písma. Oč jednodušší mají vnímání sebe sama křesťané, pokud skutečně uvěřili Bohu a jeho svědectví. Navzdory kritizovanému současnému trendu v naší církvi a v křesťanství obecně, že se příliš bavíme o lásce a unikají nám dříve zdůrazňované aspekty duchovního života, je láska skutečně tím nejvyšším a nejvzácnějším, co existuje. Nejen, že to Písmo na několika místech prohlašuje, ale např. apoštol Jan lásku přímo ztotožňuje s Bohem, viz 1. Jan 4. kapitola. Všichni zřejmě rozumíme tomu, že pokud se s tímto abstraktním pojmem příliš žongluje, pokud není podepřen praktickým obsahem, začne být iritující a následně pak je vylita vanička i s dítětem. Jakkoliv mohou být řeči o lásce pro mnohé vyprázdněné, přesto právě Boží láska zůstává základem všeho dobra, které existuje. Dokonce se nám v naší lidskosti může zdát, že je občas Bůh až příliš dobrý, jako před chvíli s Kainem.
Možná právě proto br. Ejem během programu zvolil jedno poněkud kontroverzní podobenství z úst Pána Ježíše Krista. Nalezneme jej v Lukášově evangeliu, 16. kapitole. Je známé jako podobenství o nepoctivém správci. Není nutno je zde uvádět. Většina čtenářů je zná nebo si ho v Písmu můžete sami přečíst. Co je na něm poněkud zarážející, je to, jak jednání svého nepoctivého správce nakonec vyhodnocuje jeho pán. Představte si, že jej za jeho nefér jednání nakonec pochválil! Možná, přesněji řečeno, přes jeho nefér jednání jej nakonec pochválil…
Dovol mi, milý čtenáři, ti v tuto chvíli něco navrhnout. Vysvětlení, které jsme od Honzy k tomuto příběhu vyslechli a které sestavil ve spolupráci s br. Jiřím Benešem, bylo pro mnohé z nás tak oči otvírající, že ve mně rezonuje ještě teď. Celé dva týdny po konání semináře z něj vnímám velkou radost a vděčnost Bohu nejen za to, že je tak dobrý(!), ale i za jeho moudrý a zároveň humorný způsob, jak je lidstvu předal. Proto ti navrhuji, aby ses některého z dalších seminářů manželů Ejemových zúčastnil spolu s námi. Nejen, že můžeš navázat nová přátelství, poznat kus nádherné krkonošské přírody a pokud jsi muzikant, můžeš si i zazpívat a zahrát. Ale získáš i velmi přínosné informace, které ti pomohou dojít cíle křesťanského života – stále větší podobnosti s Pánem Ježíšem Kristem, a rostoucí zdravé lásky k lidem i k sobě samému. Ježíš pro tvoje dobro učinil vše. Nyní očekává, že se jím budeme seriózně zabývat, a že vzájemný vztah a spojení mezi námi a jím poroste…
Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.  Iz 53:11

Jirka Zadražil:
Je pátek odpoledne. Jedeme z práce a spěcháme. V podvečer máme být na horské chatě v Krkonoších, kde se budeme zabývat tématem „Buď dobrý sám k sobě“, navazujícím na jedno z předchozích „Stud, vina a odpuštění“. Cholerik ve mně stresuje a nabádá k odjezdu, kdežto pečující maminka Olinka zdržuje posledními ponaučeními skoro dospělým dětem, které se rozhodly strávit víkend bez rodičů sami doma, přestože si budou muset vařit. Ze zkušenosti již vědí, že předávaná ponaučení nejrychleji přetrpí tiše a v pozoru, i když s trochou napětí v obličeji, a s nadějí, že už brzo budeme pryč. Jedeme. Konečně již za tmy stoupáme serpentýnami k chatě, i když trochu později, než je doporučený příjezd. Cholerik ve mně to skousl a nastupuje sangvinik, nasadí mi úsměv na tvář a už se těší na ty, které zná, i na ty, které ještě nezná. Alespoň nějakého sangvinika mají všichni, tak seznamování jde rychle a hned jsme jedna parta, kde se všichni cítí dobře, i když nás je přes padesát a jsme různých věkových skupin, zájmů, krajů a životních zkušeností.
Našla se i skupinka muzikantů, která se rychle dala dohromady a sestavila repertoár písní takových, aby se hodily k tématu a situaci. Honza byl asi rád, protože si rychle zvykl, že jen kývl, když chtěl píseň, a my jsme na tento povel začali hrát.
Začínáme. Prvně jsme dostali seznam pěti pacientů s AIDS a dostali léky jen pro jednoho. Měli jsme si, rozděleni do šesti týmů, vybrat svého pacienta, kterého jako lékaři zachráníme. Ke každému pacientu bylo uvedeno pár poznámek, podle kterých jsme mohli vybírat toho šťastného výherce. Ale ouha, žádný nebyl jednoznačně nejvhodnější. Náš tým si nakonec vybral Karla, který byl sice starší a s dost nízkou pravděpodobností na uzdravení, ale zase pracoval na výzkumu nemoci, kterou se přitom nakazil. Nakonec jsme zkoumáním našich pohnutek zjistili, že se neřídíme plně jen podle předepsaných indicií, ale domýšlíme další odvozené skutečnosti, tedy vytváříme domněnky z daných indicií, podle našich životních zkušeností. Zjistili jsme, že naše rozhodnutí se řeší i někde v nevědomí, kde máme uložené zkušenosti i různé životní zážitky, které nás ovlivňují a formují naše názory a postoje. Do rozhodnutí se zapojila i naše vnitřní morálka, proto jsme trochu nadržovali těm, co za nakažení nemohli. Projevoval se i syndrom matky, kdy jsme palce drželi těm nejmladším a bezbranným pacientům.
Další den jsme se zabývali vztahem Kaina k Abelovi, proč ho vlastně zabil. Biblický text mnohdy nedává jednoznačné odpovědi, ale spíše vyvolává otevřené otázky podnícené naší životní zkušeností, na které je možno nacházet celou řadu možných odpovědí opět do naší konkrétní osobní situace. Ani nad tímto příběhem tomu nebylo jinak. Nikdy mě nenapadlo se zamýšlet nad tím, že z mnoha možných variant by například Kainův problém mohl pramenit ze skutečnosti, že jeho rodiče Adam a Eva v něm viděli toho prvorozeného, kdo měl lidstvo smířit s Bohem. Zamýšleli jsme se nad ním a zkoušeli popsat emoce a pocity, které ve vybraných situacích zažíval. Životní úkol, který od něho rodiče očekávali, byl pro něj obrovský balvan, který se snažil přijmout, aby rodičům vyhověl. Později zjistil, že na něj není připravený a nedokáže ho naplnit. Ale to je jen jeden z tisíce možných náhledů. A asi není ani tak důležitá úplně přesná interpretace biblického příběhu jako skutečnost, jaké balvany my nakládáme na své děti. Nemusí ony naplnit to, co jsme v životě my nestihli? Není to, co jim do života radíme, inspirováno právě našimi výzvami a možná i zklamáními? Tak jsme se zamýšleli nad tím, jak poznat, kdy vychováváme a kdy na dítě nakládáme své problémy a touhy.
Musím říct, že způsob přistupování k biblickým příběhům, že se společně nad nimi zamýšlíme, mi připadá výrazně užitečnější, než když je zpracován a interpretován jednou osobou, i když hodně kvalitní, z kazatelny. Vyřčené úvahy jednoho inspirovaly dalšího. Na příběh se díváme z více úhlů, které jen jedna osoba neobsáhne. Jde o jen částečně kontrolovaný dynamický děj, kde není přesně znám výsledek. I pokus o vžití se do pocitů osob příběhu generuje zajímavé otázky a postřehy. Cítím to jako obrovskou výhodu Církve adventistů sedmého dne, že takové přístupy zkoumání příběhů Bible podporuje a rozvíjí.
Večer byla volná zábava, kdy jsme si povídali, blíže se poznávali, hráli písně, kdo co znal. Každý přinesl něco na společný stůl. Řekl bych, že všichni si naplnili očekávání, se kterými na víkend přijeli a jejich chování to prozrazovalo.
Po celou sobotu, kterou jsme si ještě trochu nastavili nedělí, jsme se nacházeli v čase kairos, jen byli myslí v příbězích a tady, jediný, kdo sledoval hodinky, byl Honza, aby vše klaplo. Možná taky proto, abychom včas odjeli domů, vždyť čas pro nás neexistoval. Jenže chronos je neúprosný, a tak tu byla neděle poledne a my se naposled sdíleli o tom, co nám společný čas přinesl. Byl jsem překvapený, co vše dokázalo v naší mysli zakořenit, nad čím vším se dá uvažovat. Jednotlivci vyjadřovali, co je v průběhu práce s tématem zaujalo, také, co se dozvěděli a prožili při volné zábavě. Já byl moc rád, že celá diskuse byla přátelská, bez jediné vlny negace či nevraživosti. Nikdo nikoho nedehonestoval, nenálepkoval, neznevažoval. Něco tak harmonického jsem už dlouho nezažil. Jaký oddech od současného vývoje normálnosti ve společnosti.
Sice jsem v posledním kruhu sdílel něco jiného, ale po jednom dni, kdy na mě události působily a rozležely se mi v hlavě, jsem si na příběhu Kaina uvědomil, že pro mě nejdůležitější zjištění je, že se necháme natlačit do pozice, o které cítíme, že nezvládneme, nebo, že někoho jiného do ní tlačíme, protože k tomu máme nevědomé nutkání, které chceme poslechnout. Tak se ve mně změnila emoce nepochopení, odsouzení a odmítnutí Kaina na lítost. Co když ten jeho čin byl možná výsledkem sledu více událostí, kde se podíleli všichni členové rodiny? Sám jsem si znovu uvědomil, jak je důležité, když mám silné nutkání něco udělat, nebo něco nějak rozhodnout, ptát se, jaké vnitřní pohnutky mě do toho tlačí. Někdy je to hodně na hraně. Chci pomoci, nebo si dokázat, jak jsem dobrý? Problém je v tom, že někdy obě pohnutky můžeme sjednotit pod jeden čin, ale někdy se to rozejde a musíme se rozhodnout, co je pro nás více, jestli si potřebujeme něco dokázat anebo jen pomoci. To je jen příklad toho, co nám zkoumání pohnutek může přinést. Problém je v tom, že si myslíme, že naše pohnutky nikdo nezná. Jenže přicházejí situace, ve kterých se mohou prozradit. Proto je důležité, abychom je znali první a mohli se rozhodnout, kdo jsme.
Celý víkend nám vařily kuchařky velmi chutnou vegetariánskou stravu. V neděli jsme si je zavolali a ústně i potleskem jim poděkovali. Na jejich usměvavých tvářích a očích bylo vidět, že pro tohle ocenění jsou jejich ruce vždy připravené pro nás vařit znovu a znovu, kdykoliv to bude potřeba. Takovou měly radost, že přispěly k pohodě a spokojenosti celého víkendu. A tak se naplnila slova proroctví, že všichni zpívali píseň novou. V čem byla nová? Dnešní svět nehledá shodu, nehledá pokoj mezi všemi členy společnosti. Ale tam na horách, v tom zapomenutém kousku přírody, tam duch sváru a rozkolu zapomněl přijít. Rádi jsme se bez něj obešli.

Alžběta Königová:
Ježíš věřil, že jeho oběť bude mít smysl, že alespoň někdo z nás uvěří a odpoví mu na jeho lásku.
Je páteční podvečer a my přijíždíme k penzionu Hájenka na Rezku v mlhovém oparu. Jen občas na nás vykouknou bílé kmeny bříz oděné ve zlatavém podzimním hávu a dávají tušit nádheru zdejšího kraje. Vítají nás manželé Ejemovi (jak milé) a postupně i další přijíždějící. Ráno odhrnuji netrpělivě okenní závěs a pohled na krajinu i roubenky a pasoucí se ovečky pod námi je úchvatný.
Sobotu začínáme písní za zvuku kytar, houslí a ukulele. Nádhera. Jak ráda jsem kdysi zpívala. Dnes nemohu. Někdo a něco zlomilo mé srdce a ta nepřekonatelná hora stojí přede mnou. Beru si na tu cestu lucernu, ta svítí i v noci a slzy nikdo vidět nemusí.
Neznám tady nikoho, ale je na čase vystoupit ze své komfortní zóny. Ta sestra vzadu, sedí tam tak sama smutná, zdá se mi, a tak jdu za ní. Je moc milá. Každý máme v sobě ukrytý svůj životní příběh…
Když mi bylo dvanáct roků, pozvali mě poprvé do sboru. Ráda jsem si zapisovala kázání. Obzvláště bratra MUDr. Kubíka. Co slovo, to perla, říkávala jsem. Dnes nám ty perly servíruje na stříbrném podnose náš přednášející. Zapadají přesně do mozaiky našich životů. Bratr Ejem má zvláštní dar učit druhé přemýšlet. Klade otázky a chce, abychom si je kladli i my. Spolupracujeme v týmu u kulatého stolu a hledáme tu správnou odpověď. V odpovědích se odráží naše životní zkušenost. Vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi námi a Bohem. Emocionální odchod v minulosti, bolest a odmítnutí, obavy, aby naše srdce nebylo opět zlomeno… ale co uzdravíš v sobě, uzdravíš i ve světě.
Usmířit se se sebou samým, s Bohem i lidmi. Najdi bez výčitek svědomí hranice svého dávání. Nemusíš se trápit, že nezachráníš celý svět. Nemusí být všechno na výkon, i malý skutek lásky se počítá. Bůh se staví za nás, nechává v nás vyrůstat plod, ale jen když ho necháme na nás pracovat, když se mu otevřeme. Naše víra se rodí ve víru pochybností. Být dobrý sám k sobě, přijmout obraz milosrdného Boha. Vždyť on nedělá nic náhodně. Další zamyšlení je téma sebekontroly a čistoty myšlenek. Demonstrujeme příběh Kaina a Ábela. Proč Bůh jednu oběť přijal a druhou ne. Nedej průchod svému hněvu. Následky mohou být fatální. 
Konfrontujeme se také s příběhem deseti družiček, které vyhlíží ženicha, aby ho přivítaly světlem svých lamp. Jen pět z nich bylo prozíravých a vzalo si s sebou nádobky s olejem na doplnění svítilen. Ostatní dívky na to lehkomyslně zapomněly. Zatímco lehkomyslné shánějí olej na doplnění, ženich přichází a ty prozíravé vchází na svatbu. Potom se dveře definitivně zavírají…
Není nutné si dělat čárky, kolik hodin, kolik času, kolik modliteb, ani srovnávat se s druhými. Zacházej se sebou milosrdně, naslouchej své intuici, tomu tichému hlasu ve svém srdci, je to důležité. Nevzdávej se, neutíkej z boje. Uzdravení nepřichází přes noc. Je to pomalý proces. I každý malý krok je významný a my ho nesmíme vzdát. Budou dny, kdy cítíme pokrok, a potom přijdou dny, kdy pocítíme i krok zpět. To může být frustrující. Ale rány je potřeba uzdravit, i když nás poznamenají na celý život. Ale nesmí nás zlomit.
Láska je také o léčení minulosti. Každý máme jiný příběh. Jenom ten, kdo pochopí, co je pravda a co představa druhých lidí, může najít svou vlastní cestu. Reflexe je důležitá součást našeho duševního i duchovního života.
A tak, než se rozejdeme, necháváme na sebe působit Boží přítomnost. Všichni klečíme ve velkém kruhu a v jednotlivých modlitbách to posíláme nahoru.
Přijímáme tu podanou ruku Ježíše, kráčejícího po rozbouřených vlnách moře i našeho života. I když někdy pochybujeme, potřebujeme pevnou půdu pod nohama. Přijetí stavme na tom, co ještě drží a nechtějme zázraky na počkání.
Mnohem více než kdykoliv předtím je potřeba respekt, podpora slabších, kontakty s rodinou i přáteli. Skutečně milovat znamená zas a znova podávat pomocnou ruku a odpouštět. Ježíš přece řekl: „ Ani já tě neodsuzuji…“  Nebuďme lhostejní k utrpení druhých, protože opravdová láska žije a dýchá i ve chvílích těžkostí. Nevzdávej to, i když je cesta těžká a vyčerpávající. Láska roste uprostřed zkoušek a výsledek může být velkolepý. Překonejme strach a obavy, abychom mohli znovu milovat. 
S požehnáním bratra Ejema se rozcházíme do svých domovů. „Hospodin ti žehná a chrání tě, Hospodin rozjasňuje nad tebou svou tvář a je ti milostiv, Hospodin obrací k tobě svou tvář a obdařuje tě pokojem. Amen.“

Teoš Knobloch:
Děkuji Bohu za silné momenty projevů Jeho milosti.
Když jsme se ženou v pátek večer po perném pracovním týdnu přijížděli na víkendovku ASR, padala na nás kromě mlhy i silná únava. Když se mi v autě pár kilometrů před dojezdem rozsvítila kontrolka stavu oleje, věděl jsem, že kvalitní čas s Bohem a lidmi opravdu nutně potřebuji.
Sobotu jsme zahájili čtením Ž 100, který mne povzbudil v tom, že Hospodinova dobrota není závislá na mých emocích ani výkonu a že u něj jsem vždy v bezpečném prostředí. Text žalmu mi rezonoval v uších i v průběhu dalších dní, kdy jsme měli možnost ponořit se do hlubších vrstev našeho nitra, zvláště v konfrontaci s prožitkem známých biblických textů.
Prošli jsme tak příběhy viny a odpuštění u Kaina a Ábela i novozákonní podobenství o nespravedlivém soudci či deseti družičkách, které měly nedostatek oleje, podobně jako já. Děkuji Bohu za silné momenty konfrontace projevů Jeho milosti a přijetí s realitou mého života. Děkuji za chvíle, kdy jsme mohli v písních a chválách Bohu vyjadřovat svoji vděčnost. Děkuji za možnost setkávat se a poznávat se s lidmi se stejnými problémy a potřebami v bezpečném prostředí křesťanského společenství. Děkuji za organizační tým tohoto víkendu a modlím se, aby mohli dál pokračovat a aby naše lampy měly dost oleje a svítily široko daleko.

Podzimní manželský víkend probíhal na Rezku v Penzionu Hájenka v krásné přírodě Krkonoš. Tématem bylo „Uzdravení rodinných vztahů“, a tak byla akce nabídnuta nejen manželským párům, ale i jednotlivcům.

Zde ohlédnutí několika účastníků:

Petr Grunt:
Milý čtenáři, pokud jsi neměl možnost se o víkendu 4. – 6. listopadu zúčastnit dalšího vzdělávacího semináře manželů Jana a Olgy Ejemových v rámci služby oddělení ASR, dovol mi, prosím, přinést Ti alespoň krátký souhrn hlavních myšlenek z této požehnané, praktickými informacemi nabité akce.
Každá podobná aktivita je žel limitována několika faktory. Jedním z nich je kapacita ubytování, stravování a pod. Tím byl dán i maximální možný počet účastníků, což v daném případě bylo 61 dorazivších. Ale protože „kde je vůle, tam je i cesta“, nedoznala Hájenka na Rezku v Krkonoších po našem odjezdu žádnou újmu…
Kromě členů naší církve jsme tentokrát mohli přivítat i několik účastníků z jiných křesťanských společenství a minimálně jednoho nevěřícího hosta. Inu, není divu, všichni totiž žijeme ve vztazích, které se každého z nás bytostně dotýkají. A jak je zřejmé, často jsou ony vztahy spíše problematickými aspekty našich životů než její žádoucí náplní. Paradoxně zde není mezi lidmi věřícími a nevěřícími zas až tak velký rozdíl, i když by býti mohl a měl…
Páteční večer se nesl v duchu workshopů na téma „Jak jsi ve svém dětství vnímal/a partnerskou roli svých rodičů.“ Bylo velmi zajímavé sledovat, jak různě se odvíjelo naše dětství, jaký otisk v každém z nás zanechalo do dospělosti a jak nás jeho vliv provází po celý další život. Pokud měl dotyčný jedinec dětství šťastné, slouží mu jeho vzpomínky jako určitá životní kotva a zřejmě neměl problém s naplněním tří základních potřeb dítěte – jistoty, bezpečí a přijetí. Ne každý však takové štěstí měl. Mnoho z nás muselo do života vejít s různými zraněními na duši (někdy i na těle), které se různými spouštěči periodicky aktivují a neodbytně volají po řešení a uzdravení.
A právě určité nasměrování k lepšímu životu nám Honza a Olga nabídli.
A nejen oni dva. Tím hlavním, ač očím neviditelným lektorem, byl náš nebeský Otec sám. To on každou generaci skrze své slovo seznamuje s faktem, že zde existuje mezigenerační přenos a genetika – viz druhé přikázání Desatera (Ex 20:5,6). A není divu, krev prostě není voda. Avšak i nepřízeň osudu v minulých generacích, jakkoliv doléhající na tu současnou, nemusí být osudová a fatální.
„…prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají…“
Pokud na Boží volání odpovíme ochotou na sobě pracovat, pak nastává tolik žádoucí přetnutí rodových patologií a do budoucna může být vše jinak! To je jedna strana mince. Naše ochota jít jeho cestou. Jak i řekl v jednom příkladu Honza, tak vůči faktu, že můj otec byl alkoholik, se mohu postavit dvojím způsobem:
A) Můj otec byl alkoholik, a já tím pádem nemohu být jiný!
B) Můj otec byl alkoholik, a já tím pádem nechci mít s alkoholem nic společného a jsem abstinent!
Když jsme pak v sobotu večer uvažovali o významu duchovního růstu v procesu uzdravení a zamýšleli se nad obtížnými texty v Písmu, bylo možno vnímat, jak v řadě biblických témat lze vidět opačné protipóly vytvářející určité napětí. To má své významy, ale především nás to vede mnohem naléhavěji k hledání Hospodina, a tím k růstu víry, která pak snadněji umožňuje vypořádat se s bolestmi a zraněními, které si neseme. A zejména ke schopnosti hlubšího odevzdání se Bohu.
Jako jeden příklad z mnoha mohu uvést, jak na jednu stranu značnou míru svobody a autonomie nám Bůh skutečně poskytuje, i přesto, že na druhou stranu existují situace, do kterých svrchovaně vstupuje a jedná v nich zcela nezávisle. A není ani třeba o tom příliš teoretizovat, neboť tlak a slávu svobody i tlak a slávu Boží svrchovanosti prožíváme a pociťujeme všichni. Díky Pánu za obojí. Za svobodu, i když je někdy těžká, jen ona poskytuje možnost změny.
A také za skryté Boží jednání, které mění a uzdravuje to, čeho nejsme schopni.
Ke svobodnému, a tedy odpovědnému rozhodování, je potřeba pravdivých informací, se kterými se člověk jaksi nerodí. Musí se je někde dozvědět, vyčíst, naposlouchat… Tak získává výbavu k boji s mezigeneračními i svými vlastními problémy. A opět i zde můžeme tak trochu zabrousit do tajemství víry a nechat svou fantazii rozehrát představou o růstu v poznání na věčnosti, které nikdy neskončí!
Velmi slavné a lidskou pýchu pokořující téma, ze kterého vyplývá, že pokud něco nevím, není to ostuda. Ostudou by bylo, kdybych se u své nevědomosti rozhodl zůstat…
A tak jsme se např. dozvěděli, že život je (od jeho Stvořitele) fraktálovitě uspořádán. To znamená, že zdánlivá nepravidelnost v sobě nese určité pravidelné, opakující se vzorce či struktury. Matematici tento jev znají pod názvem Mandelbrotova množina. Ve hmotném světě jsou typickou ukázkou fraktálů např. listy kapradí, ulity mořských mlžů či sněhové vločky. V nehmotném světě je fraktálovitě uspořádán i celý lidský život. V lidském vývoji to znamená, že všechny tři trimestry těhotenství se potom později odrážejí ve třech obdobích života člověka.
Byly nám představeny pojmy jako „sociální děloha,“ „sociální porod syna a dcery,“ „hladový trojúhelník,“ „skrytě incestní vztahy,“ a další. To vše doplněné spoustou reálných příkladů, příběhů a ilustrací. Jakkoli by snad podobné termíny mohly navozovat představu akademické úrovně obsahu semináře, vězte, že vše bylo srozumitelné, praktické, funkční a až bolestně známé nám všem. Narazili jsem např. na vytrácející se ritualizovaná ukončení jednotlivých etap života, jak to bývalo běžné v minulých staletích a stále ještě mnohdy je u přírodních národů. Tedy konkrétně události jako zásnuby, svatba, pohřeb, nějaká forma zkoušky dospělosti, vojna, odjezd do ciziny na zkušenou apod., se dnes často buď už vůbec nekonají nebo mají vágní a neurčitý obsah. Také i proto mnozí mladí lidé v podstatě nikdy nedospějí a nedokáží rozpoznat (a přijmout) svou aktuální životní roli.
Avšak nic není ztraceno. Možnost růstu, oprav a uzdravování je dána na celý život. Zkušenost lidstva s moudrostí stáří stojí jistě na pevných základech prověření časem a mnoha lidskými životními příběhy. Chce to prostě vydržet a pokračovat na cestě. Pokud by někdo měl pocit, že mu už „ujel vlak“, pak si dovolím zdvořile nesouhlasit. Tak, jako se podle Božího slova milost Hospodinova obnovuje každého jitra, tak stejně se tím každému z nás otevírá šance žít o něco lépe než včera. A jen Pán ví, kam až člověk těmito drobnými každodenními krůčky nakonec může dojít…
Sobotní odpoledne jsme využili na procházku do okolních krkonošských kopců, což byla ideální forma odpočinku pro naše mozkové závity, a zároveň pobídka k činnosti pro naši svalovou soustavu. S okysličeným myšlením jsme pak večer statečně čelili nesnadnému tématu, o něco výše již zmíněnému – co s texty Písma, které stojí vůči sobě v napětí?
Zajímá vás, k čemu jsme došli? Zhruba k poznání, že naše lidské škatulky nejsou pro Pána Boha limitující. Asi se budeme muset smířit s tím, že zdánlivé rozpory a nelogičnosti na Zemi se v podmínkách neohraničenosti časem a prostorem dostávají do dokonalého souladu. A to je moc dobře.
Nedělní dopoledne pak ještě svojí přednáškou na téma „Uzdravení je možné“ podtrhli manželé Pavel a Petra Smolkovi. Jak určitou strukturou práce s problémem, křivdou, bolestí či hříchem; tak i mnoha praktickými příklady ze svého života a životů jejich přátel své téma doložili a nabídli konkrétní kroky na cestě k uzdravení. Velmi zajímavá byla např. jejich rada vypořádat se s problémem formou dopisu.
Ať už nemám odvahu či možnost konfrontovat toho, kdo mi ublížil osobně, nebo pokud je dokonce již po smrti, mohu celou záležitost „svěřit papíru“ a ten pak (opět slavnostně a obřadně) jakkoliv zničit.
Spálit, pohřbít, nechat odplout po vodě. I když snad bolest z dané křivdy tímto krokem nezmizí, je sama podstata problému již z mého života pryč. A emoce, které nás umí tak potrápit i potěšit, se našemu rozhodnutí o to dřív přizpůsobí.
Konkrétně Smolkovi – oba s nelehkým dětstvím a mládím – natolik rezonovali s mým vlastním životem, že z jejich úst jsem bez problému uvěřil, že „uzdravení je možné.“
Velký dík patří:
1) Hospodinu a jeho Synu Pánu Ježíši Kristu
2) Honzovi a Olze Ejemovým
3) Pavlovi a Petře Smolkovým
4) Všem přítomným, a zvláště pak těm, kteří informace z Rezku nenechají vyšumět a zabudují je do svého života.

Přeji Boží požehnání pro Vás všechny.

Eliška Truncová s rodinou:
Měla jsem tu možnost navštívit s rodinou víkend na téma „Uzdravení rodinných vztahů“.
Nikdy jsem typ tohoto, dalo by se říci, vzdělávacího víkendu pro rodiny nenavštívila a s manželem jsme byli velice mile překvapeni. Odjížděli jsme s mnoha zajímavými informacemi a zároveň jsme si uvědomili řadu poznatků o nás, našich rodinách, našich dětech.
Mezi přáteli, známými i obecně neznám organizaci, kdo by tak náročné (svým způsobem) téma tak efektivně vůbec zorganizoval, je to opravdu obdivuhodné. Je skvělé, jak manželé Ejemovi zpracují a velmi úžasným způsobem dokážou předat nastudované a zažité informace.
Komukoli, kdo se mě z rodiny či známých ptal na víkend, jsem zcela upřímně tento víkend doporučovala a určitě bych si tento vzdělávací a poučný program zopakovala.
Stále se máme v čem vzdělávat a učit se.
Děkuji církvi za podporu a vůbec za tu snahu vzdělávat a pomáhat – jak jednotlivcům, tak rodinám.

Jaruška Dubová, Písek:
Příjemné setkání křesťanské rodiny, nádherné ubytování a příroda kolem, krásné písničky a výborné jídlo.
Přihlásili jsme se s přítelem poprvé. Oba si neseme nezahojené rány z dětství a oba jsme se provinili vůči svým dětem a určitě i našim minulým manželstvím. Oba jsme se už smířili s tím, že budeme sami. Bůh nám ale ve své milosti dal novou šanci na lásku. Chceme stavět s Ním.
Děkujeme organizátorům za čas a službu pro všechny, kdo chtějí stavět nové, či zachránit stávající vztahy.
Modelace rodinných smutných dědictví z generace na generaci mě velmi zasáhla. Ten závěr, kdy se člověk ohlédne dozadu na vlákno rodu a uvědomí si, že přese všechnu bolest všichni v minulých generacích hledali lásku a dávali jí tolik, kolik uměli, mi opravdu zalil oči slzami. Vedlo to k pochopení a odpuštění rodičům či prarodičům a vlastně i těm bývalým partnerům. Zazněly takové věty, jako RODIČE NEMOHOU ZA VŠE ŠPATNÉ, CO PROŽÍVÁTE. Nebo že je nešťastný postoj HRÁT ROLI OBĚTI SVÝCH RODIČŮ.
Zaujala mě také věta, že je projevem arogance, když si psychologové myslí, že nepotřebují Pána Boha a faráři si myslí, že nepotřebují psychologii. Je to tak a je to docela tragédie.
Pracuji s duševně nemocnými. Moc by potřebovali dozvědět se, že UZDRAVENÍ PŘÍCHÁZÍ SHŮRY.
Velmi důležité a silné bylo také dozvědět se o etapách vývoje dítěte v biologické děloze a obdobně po porodu v rodině – v tzv. sociální děloze. Opět mi bylo do pláče, když mi docházelo, co mým dětem scházelo. Pak jsem zase prožívala vděčnou radost z toho, co jsem jako samoživitelka a mámotáta zvládla, v čem jsem své děti ošetřila. A co jsem neošetřila a pokazila, tam, kde visí dluhy lásky, tam může vše láskou uzdravit náš Pán. Nádherné povzbuzení a úleva.
Děkuji i za duchovní potravu sobotního večera. Za to, že BŮH ŽEHNÁ A CHRÁNÍ MĚ – že se to děje.
Že pokud věřím, tak VE MNE VĚŘÍ KRISTUS. Uvědomění si, že Pán Bůh si s námi může dělat co chce, mě vede k pokoře a odevzdání se do Jeho vůle.
Nedělní dopoledne Peti a Pavla Smolkových bylo jako nádherné nadějné pohlazení. Uzdravení zranění je možné. Věty NEJSEM ZODPOVĚDNÁ ZA ŠTĚSTÍ MÉ MÁMY a NEJSEM ZODPOVĚDNÁ ZA ŠTĚSTÍ SVÉ DCERY mi přinesly úlevu.
Moji milí, Bůh je úžasný. Pár dní po víkendovce mi moje prvorozená a nejvíc zraňovaná dcerka (37 let) volala, že si poprvé čte deníček, který sem jí psala od narození do 3 let. Potěšilo mě to. Ale její následující zpráva mě úplně dostala:
MAMINKO, NEPOCHYBUJI O TOM, ŽE JSI SE OPRAVDU SNAŽILA, ŽE TĚ TO STÁLO SLZY A BOLEST A VÍM, ŽE MĚ MILUJEŠ. MOJE VÝLETY DO MINULOSTI ZAČÍNAJÍ BÝT MÉNĚ HOŘKÉ.
Bůh to způsobil, vyslyšel mé modlitby. Ano, UZDRAVENÍ PŘICHÁZÍ SHŮRY. Amen.

V rámci aktivit ASR proběhlo na Rezku v termínu 5.–7. listopadu 2021 setkání nejen pro manželské páry, ale i pro jednotlivce. Program zaměřený na téma „vina a stud“ čerpal z psychologie i teologie. Účastníci se nevšedním způsobem ponořili do biblických příběhů, aby ty pak mohly vstoupit svojí léčivou silou do jejich životů a vztahů.

Zde přinášíme osobní zkušenosti a reflexe tří účastníků.

V příjemném prostředí krkonošského penzionu Hájenka a za podpory výborné lehké kuchyně se sešly bezmála čtyři desítky účastníků listopadového víkendového semináře „Stud, vina a odpuštění“, aby se zde konfrontovali s otázkami jako:
Jaký je rozdíl mezi vinou právní, morální, pocitem viny a dědičnou (kolektivní) vinou? Jaké změny působí stud v naší osobnosti a k jakému patologickému chování vede? Jak se se studem vyrovnával had v ráji a jak později Adam? Jak reagují lidé na obvinění? Jak nejlépe pracovat s lidmi, kteří zažívají pocity viny? Jakou roli v tom hraje odpouštění a co to vlastně odpuštění je?
Nadšený Honza Ejem, překypující touhou všechny nabyté informace srozumitelně předat, se zároveň usilovně snažil, aby účastníky kurzu nezavalil teorií, ale aby jim umožnil se do tématu viny a studu ponořit hlouběji a prožít ho z mnoha stran. To, že to nebyly informace pouze teoretické a načtené, prozrazovaly také občasné aplikace do současných problémů ve společnosti. Bylo vidět, že manželé Ejemovi o tématu opravdu hluboce přemýšlí a snaží se ho s bázní a chvěním a také akceptující láskou předat nám účastníkům. To mě opět ujistilo o působení Ducha svatého a povolání Honzy Ejema k zachraňování našich vztahů, manželství, rodin i našeho sebepřijetí.
S vinou, pocity viny i odpuštěním se velmi často setkávám také jako rodič tří hašteřivých dětí. Ať chci nebo ne, musím posuzovat míru zavinění v konfliktech mých dětí a nezřídka jsem byl bezradný, komu přisoudit vinu. Toto téma mi pomohlo si uvědomit, že i posuzování viny je velmi subjektivní – a tudíž je přirozené, že nebudu rozhodovat vždy 100% správně. Další věc je, že člověk musí přijmout vlastní hříšnost, aby dokázal přijmout hříšnost druhých. Pokud je člověk tvrdý sám na sebe, bude zákonitě tvrdý i na druhé. Aneb miluj bližního svého, jako sám sebe.
Osobně jsem za dlouhá léta nezažil tak silně Kristocentrický víkend. Seminář mi umožnil nejen poznat víc o tom, jak na nás Bůh nahlíží a co s námi zamýšlí, ale také jak přistupuje k odchylkám v našem myšlení, jednání i následném smiřování. Bůh již dopředu počítá s našimi selháními a není třeba je před Ním tajit.
To, že byl víkend přínosný nejen pro mě, odhalovala také závěrečná reflexe účastníků, kde téměř všichni přiznávali hluboký emoční i duchovní zážitek, a to zejména v souvislosti s aktivní účastí na hrané rekonstrukci příběhu o kamenování ženy hříšnice. Zazněla i vděčnost za toto setkání, které bylo vnímáno i jako forma terapie s křesťanským porozuměním, které je v křesťanském prostředí postrádáno. To bylo vnímáno i jako vyslyšení modliteb. Škoda jen, že se nedostalo na více účastníků, protože je velmi mnoho lidí, kterým absolvování tohoto víkendu vřele doporučím.

Standa Slanina

Ve víkendových dnech 5.–7. 11. 2021 se po dvou letech příprav a následných covidem zapříčiněných odkladů uskutečnil pod vedením manželů Olgy a Jana Ejemových dlouho očekávaný Manželský víkend. Tito ostřílení bardi na poli vztahové a duchovní problematiky tentokrát zvolili téma „Vina, stud a odpuštění.“
Jakkoliv by tento titul mohl ve vztahu muže a ženy evokovat primárně intimní či sexuální konotaci, základem celého tématu byla „čistá“ duchovní platforma. I proto Ejemovi umožnili účast i singlům a věru ani oni, ani kterýkoliv ze zúčastněných párů nepřišli zkrátka. Na tomto resumé se na konci pobytu beze zbytku shodli všichni účastníci.
Ale začněme od Adama. Události v zahradě Eden si Honza zvolil jako průběžný spojovací článek dvou dalších, do programu implementovaných biblických příběhů. Novátorsky a zajímavě postupně představoval tento známý příběh, který determinuje dění na naší planetě již cca 6 tisíc let. Fakticky a prakticky doložil důsledky změněné psychiky a povahy lidí po pádu do hříchu od oné události, až po naši dobu. Neboť, a řekněme si to na rovinu, zdaleka ne každý je milovníkem historie – a pokud v ní nenalezne nějakou spojitost se svým vlastním životem, tak proč se o ni vůbec zajímat…, že? Při popisu důsledků někdejšího nešťastného kroku našich prvních rodičů musím zmínit zcela nový terminus technicus, který Honza na toto téma zavedl. A to sice… „prachovitost“. Ne, nejedná se o nadbytek finančních prostředků, jak by snad tento termín mohl vyznívat. Mezi prachatostí a prachovitostí je velký rozdíl. Co přesně si pod tím představit máte možnost zjistit přímo od autora, pokud se zúčastníte některého z dalších „eMVéček“. Ale jisté je, že stud plynoucí z poznání této prachovitosti provází lidstvo od chvíle poznání ovoce dobra a zla a nezbavíme se jej až po obnovu všech věcí Pánem Ježíšem při Jeho návratu. Přemýšleli jsme tedy, jak s ním nakládat a jaký je jeho vztah s vinou. Obojí je Bůh Adamovi i nám ochoten a schopen pomoct vyřešit.
Ačkoliv jsme se s Honzou do Ráje na chvíli podívali, tak hlavním a nosným příběhem celého víkendu nebyl pád do hříchu, ale setkání Pána Ježíše s ženou – hříšnicí, kterou před Něj jednoho krásného dne přivlekli farizeové. Mnozí čtenáři tento příběh dobře znají. Slyšeli jste ho nejednou, jistě jste jej i sami četli, a určitě jste ho i různě zpracovaný slyšeli v mnoha kázáních. A pozorné naslouchání je určitě vstupní branou do duše každého z nás, kde se příběhy mohou rozvinout ve vlastní zkušenost.
Oč silnější pak může být prožitek biblického příběhu, když jej vidíte ztvárněný i vizuálně, a dokonce dostanete možnost do něj i aktivně vstoupit. A tak jsme, mnozí v životě poprvé, tento příběh spatřili na vlastní oči… A nejen to, každý dostal příležitost se pokusit vcítit do aktérů tohoto dramatu a poctivě se sám sebe zeptat, co bych dělal v této situaci já? Své rozhodnutí pak každý mohl svobodně vyjádřit buď „hozením kamene“, nebo jeho odložením.
Z nejednoho oka při tom ukápla slza, nejedno paradigma v nás zakořeněné se posunulo dál…
A ještě do jednoho příběhu jsme mohli vstoupit. Události kolem závěru života Jana Křtitele jsou také učebnicí samy o sobě. Jak by se vám jevil každý z účastníků tohoto dramatu? Jak byste každého ohodnotili? Kdo měl na smrti Jana jaký podíl viny? A co následný možný stud jedněch a nezúčastněný nestud druhých?
Znovu, podobně jako v předešlém příběhu, jsme se mohli ztotožnit s každou z postav a zkusit být na chvíli v její kůži. Ono totiž, jak jsme se dozvěděli na závěr tohoto víkendu, vůle vstoupit na pole empatie vůči komukoliv, je základem odpuštění, a mnohdy i smíření a uzdravení vztahů, které byly naší vinou – častokrát i bez zlého úmyslu – narušeny.
Nelze než jen děkovat Tomu, který tuto cestu prošel před námi a pro nás. Tomu, který nás všechny v Adamovi odívá, v Janu Křtiteli rozumí našemu trápení a ubezpečuje nás, že nejsme zapomenuti, a v ženě – hříšnici nás objímá, odpouští a příkazem „jdi a nehřeš více“ nás instruuje pro další cestu životem…
… a také – díky moc Honzo a Olgo Ejemovi!

Petr Grunt – sbor Žďár nad Sázavou

„Manželáky“, „víkendovky“ – šifry z Klubu Pathfinder nebo nové psychologické termíny? Pro nás je to již 15 let záchrana a budování našeho manželství a rodičovství.
Manželská setkání jsou laická svépomocná týdenní setkání, která nám pomohla a pomáhají osvětlit soustu věcí ohledně našeho vzájemného vztahu, na kterém se snažíme neustále pracovat; vztahy jsou o rozhodnutí každý den.
Víkendová setkání na různá témata jsou psychologicko-teologická setkání, která nám pomáhají budovat sebe sama, prohlubují náš vztah k Bohu a pomáhají nám být i lepšími rodiči, dnes i prarodiči. A že je vždy co vylepšovat!
Takže když po dlouhé odmlce zaznělo, že „víkendovka“ opět bude, a to na Rezku první víkend v listopadu, neváhali jsme ani minutu.
Když se před 15 lety začali naši přátele v církvi i mimo ni rozvádět, řekli jsme si, že touto cestou jít nechceme, a tak jsme poprvé vyjeli na Manželská setkání, kam od té doby jezdíme pravidelně. To samé platí i pro víkendovky. Je až neuvěřitelné, s čím vším se v našich manželstvích, rodičovstvích, ale i vtazích s ostatními lidmi musíme potýkat. Doléhá na nás nejen zátěž dědičnosti, ale i výchovy našich rodičů a našeho okolí. Člověk pak podléhá automatickým reakcím, nad kterými i jemu zůstává rozum stát, proč se tak či onak zachová, jak reaguje, co říká. Jak píše apoštol Pavel v Římanům 7,15 „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ A tak jediným východiskem je modlitba a aktivní budování sama sebe, a tím i zlepšování manželských, rodičovských i ostatních vztahů.
Stud, vina a odpuštění – toto téma je pro nás křesťany zásadní, již v Otčenáši nás Ježíš Kristus učí prosit Boha o odpuštění našich vin, jako my odpouštíme našim viníkům. A v tom začíná být trochu problém, protože naše přirozenost si žádá, když nám někdo ublíží – a teď nemluvíme o šlápnutí na nohu, ale o zlomení srdce, zradě, totálním narušení důvěry, strachu a panice z agresora (agrese může být i pasivní) – minimálně upřímné poprošení za odpuštění, kajícnost, satisfakci až pomstu. Co s tím, jak se s tím vyrovnat? Na druhou stranu, proč, když uděláme něco špatně, se stydíme a tento stud nám někdy ani nedovolí si přiznat vlastní provinění, protože je to pro nás třeba až likvidující? Nejpatrněji je to pozorovatelné na malých dětech, když něco provedou a potom stojí celé rudé nebo utečou, protože se stydí za své selhání. Takže nad takovýmito a jim podobnými otázkami jsme se zamýšleli na víkendovce v krásném prostředí na Rezku.
Nám osobně tato víkendovka pomohla se dále uzdravovat z našich těžkých zranění, které jsme utrpěli, ale také nám ukázala, jak překonávat „bouračky“ v našem manželství a uvědomit si něco velice důležitého pro výchovu našich dětí a vnoučat.
Již dlouholetý profesionální přístup manželů Ejemových, kteří poslechli povolání Boží a slouží nám takto již řadu let spolu s hřivnou, kterou Jan Ejem od Boha dostal v podobě vysvětlování psychologických zákonitostí na biblických příbězích a verších nám laikům, si zaslouží jen jedno, poděkování. Takže děkujeme Olgo a Jene! Jste nám příkladem ve službě s našimi hřivnami.
Nakonec bychom chtěli poděkovat našemu Bohu, protože na náhody nevěříme, že
se prostřednictvím „manželáků“ a „víkendovek“ tak pěkně a s láskou o nás stará. Záleží pak už jen na nás, zda to, co se dozvíme či naučíme, se s Jeho pomocí budeme snažit také aplikovat do našich vztahů.

Petr a Renata Zahrádkovi

Před necelým rokem (někdy v listopadu nebo prosinci 2006) jednou večer u nás nastala dlouhá, chvílemi i hlučná debata nad tématem „Kam o prázdninách 2007“–zda jako již vícekrát na skvělý a užitečný Biblický týden do Kroměříže anebo poprvé na dosud neznámý týden s mnohoznačným názvem „Manželská setkání“do rekreačního střediska „Astra“v Orlických horách. Jako první podlehl mým argumentům manžel. Syn souhlasil poté, co zjistil, že v areálu je možnost široké škály sportovního vyžití a dcera se rozhodla zkusit si praxi v hlídání dětí. Nakonec jsme tam v červenci 2007 prožili krásný týden a domů jsme se všichni vraceli spokojeni a obohaceni nejen o posílení našich partnerských a rodinných vztahů, ale také o nová přátelství se skvělými lidmi …

Zkrátka –byli jsme v létě tak spokojeni, že když jsme se dozvěděli o možnosti prožít na tom samém místě alespoň „Manželský víkend“v listopadu 2007, byla to už jasná volba. Ve srovnání s létem byla jen jedna změna –tentokrát jsme jeli díky babičce a dědečkovi bez dětí.

Jedno páteční listopadové odpoledne jsme se vydali na cestu z Brna do Orlických hor. Já s obavami, protože předpověď počasí nebyla vůbec příznivá. Po příjezdu nás čekala dobrá večere a seznámení s ostatními účastníky, kteří již dorazili, a ubytování. Na 20h. jsme v tzv. “žlutém salonku“společně zahájili sobotu a dozvěděli se více o organizaci celého „Manželského víkendu“. Sešlo se nás na něm tentokrát 18 manželských párů, asi 15 dětí a k tomu jako jejich pečovatelky 2 děvčata a 2 ochotné, trpělivé tety. Jednu perličku: věkový průměr byl tentokrát kolem 40 roku, ale nejstarší manželský pár měl přes 70 roků. Přesto, že na nás všech byla po celém týdnu znát únava, mnozí si měli dlouho do noci co vyprávět.

V sobotu dopoledne jsme společně přemýšleli nad tématem „Nevyřešený hněv“nejprve společně a potom ve skupinkách a v neposlední řadě se svými partnery. Čas po obědě někteří využili k odpočinku ve vodorovné poloze a jiní procházkami v mírně zasněžené krajině. K večeru nás čekalo další z téma: „Asertivita, aneb jakou máte hodnotu?“–a znovu jsme měli v našich skupinkách o čem hovořit.

Po večeři jsme měli možnost prožít společně při prvním tématu přednášek letošního modlitebního týdne a potom při společenské hře „Aktivity“s využitím pojmů, které zazněly v rámci jednotlivých témat „Manželského víkendu“…

Neděle nás uvítala nejen krásně zasněženou krajinou a sněhem, který celé dopoledne padal a padal…Asi se vás nemusím ptát, kdo z toho měl největší –a kdo naopak zase nejmenší radost…

Nás dospělé čekalo společné zamyšlení nad posledním tématem: „Jak zacházet s hněvem“(aneb „Jak se zbavit zášti?“) a úplně na závěr jsme posílili náš společný vztah s Bohem i partnerský vztah při Večeři Páně.

Nevím s jakými dojmy a myšlenkami odjížděli ostatní. Pro mě osobně tento víkend znamenal hodně. Měla jsem možnost být se svým partnerem, uvědomila jsem si, co všechno může způsobit hněv, jaké má podoby a hlavně co všechno ve vztahu ke svému manželovi, dětem, rodině…mohu změnit nebo se alespoň pokusit změnit…Měli jsme s manželem možnost vést jednu ze skupinek při sdílení nad jednotlivými tématy, bylo to pro nás velmi obohacující a hlavně jsme opět zjistili, že stejné problémy jako my mají i jiné manželské páry.

Ale na co nesmíme nikdy zapomínat je to, že můžeme prožít více takových víkendů, plných mnoha rad a nabídek možností, jak řešit naše vztahy, ale pokud k jejich řešení nepřizveme našeho nebeského Otce, nemá to cenu.

Ivana Škrlová

Když jsem se poprvé dozvěděl o Manželských setkáních, vzbudil tento pojem ve mně nedůvěru. Proč by se manželé měli setkat? Vždyť přeci spolu žijí ve stejném domově, spí ve stejné ložnici. První dojem mi říkal, že akce je pro manželství, která krachují. Nejsou schopni se doma ani domluvit, tak potřebují nějakou „intenzivní léčbu“. Odborníci si je vezmou „do parády“a budou se jim snažit pomoci, „srovnat je“. To ale není můj případ, jsem přeci schopen svoje věci řešit sám. Tak jsem se věcí dál nezabýval.

Nicméně moji manželku tato akce zaujala a navíc jsme se setkali s lidmi, kteří na „manželákách“byli. Manželství se jim nerozpadá, ani nemají žádné viditelné problémy. Naopak, si zjevně rozumí a jeden druhého chápou. Proč tam tedy jezdí? Proč se snaží vylepšovat, co funguje dobře? Předem se omlouvám za následující přirovnání. Já jsem totiž považoval manželství za něco podobného autu. Pomůže mi, když se mám někam dostat, využívám jej, když něco potřebuji, je mi v něm dobře, jsem rád když funguje bez problémů. Autu ale nerozumím, stačí mi, když jezdí. Ale nemusím přece rozumět motoru, rozebírat ho, šťourat do věcí, které jsou v pořádku. Auto je prostředek, jak se někam dostat, manželství způsob, jak nebýt sám a vychovat děti. Nebo si to moc zjednodušuji?Jednou jsem se setkal se zvláštním vztahem mezi manžely. Bláža byl zjevně „pod pantoflem“. Co si Alenka usmyslela, to běžel okamžitě udělat. Jako by čekal na její zavolání a byl šťastný, že mu dala zase nějaký úkol. Úplně se ve mně naježila mužská důstojnost. To je chlap, že se sebou nechá tak zacházet? Za chvíli se ale situace změnila, Bláža potřeboval něco udělat a něco chtěl po Alence. Myslím, že ji ani nepoprosil, skoro jí to přikázal. A Alenka neváhala a okamžitě splnila jeho přání. Pak něco někomu vysvětloval a Alenka jej poslouchala s neskrývaným obdivem a úctou. Moje pocity byly protichůdné. Nechtěl jsem být jako Bláža v tom, jak poslouchá svou manželku a současně jsme mu záviděl, jak ho jeho milá poslouchá a uznává. Jeden by pro druhého udělal první i poslední. Bez ohledu na to, zda se poníží, nebo „ztratí svoji důstojnost.“Tito dva milí lidé mi zůstali ideálem, vzorem vysokým, až je nedostupným. Tak moc hodným následování, až následovat nelze. O manželských setkáních jsem se dozvěděl od lidí, kteří se o nějaký podobný vztah snaží. Já ale se nechci přednostně zabývat manželstvím. Nejsem psycholog, mám své cíle, nemohu se na všechno vykašlat a jenom „opečovávat“svoji manželku! Můj názor se ale začal měnit. V duchu mého dřívějšího přirovnání jsem si nakonec připustil, že přeci jen lepším autem se člověk dostane lépe a rychleji tam, kam chce. Snad tedy práce na vylepšení manželství bude mít nějaký smysl. A tak jsme se na Manželských setkáních ocitli. Jednalo se spíše o Manželský víkend v penzionu v Nesvačilech, malé vesničce v Brdech, blízko Rožmitálu pod Třemšínem. V místě, kde působil Jakub Jan Ryba, kde poprvé zazněla jeho vánoční „Hej mistře, vstaň bystře!“Setkání mělo společnou nit, která spojovala jednotlivé části. Komunikace. Jak se dorozumět. Mluvili jsme o rozdílech mezi mužem a ženou, o konfliktech, které plynou ze vzájemného neporozumění. Jeden filosof si posteskl: Muž a žena –jak by si tak rozdílní tvorové mohli porozumět? A my se o to pokoušeli. Mluvili jsme o otevírání se Bohu na modlitbě, o společné modlitbě manželů, o rodinné pobožnosti. V uvažování o vztahu manželů nás vedli Honza a Olinka Ejemovi. Na mnohých příkladech z jejich rodiny jsme poznávali, že nám nemluví o tom, co si přečetli v knížkách. Mnohé věci známe, proč je ale neděláme? Chceme být šťastní, víme, jak být šťastní, a přesto se skutečnému štěstí vyhýbáme. Možná se skutečného štěstí vlastně bojíme…

V čem se náš život teď po prožitém víkendu změnil? Co jsem se dozvěděl nového? Ani moc nevím co. Ale poznal jsem a prožil, že budování manželství má smysl. A to stejně pro nás, jako pro ty nejmladší, kdo na setkání byli. Jsme spolu v manželství skoro přesně tak dlouho, kolik jim je let. Závidím jim, že oni mohou budovat vztah už tak brzo ve svém mládí, na začátku jejich vztahu. My už na to nemáme tolik času, ale smysl to má pořád.

Chtěl jsem psát o tom, co jsme prožili o víkendu na manželských setkáních. A místo toho píšu jen o svých dojmech a pocitech… Ty dojmy jsou těžko postižitelné. Připadá mi, že má smysl se snažit o podobný vztah, jaký měli Bláža a Alenka, má smysl se ztratit v lásce, abychom tam následně našli sebe i druhého. V takové lásce pak přestávají být problematické verše z listu sboru v Efezu: „Ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy… A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“Je to skutečně jen nedostižný ideál?

Luděk Bouška