Jevgenij Cheban je kazatelem Církve adventistů sedmého dne v Praze. Má na starost dva sbory převážně ukrajinských věřících. Do toho většího, v počtu přibližně sto šedesáti lidí, přicházejí také Bělorusové, Rusové a Moldavané. Menší „sbor“, založený minulý rok, tvoří z devadesáti procent uprchlíci. Péčí o věřící této skupiny byl pověřen, spolu s Jevgenijem Chebanem, rovněž uprchlík arménského původu, Avetik Darbinian. Ten dorazil do naší země měsíc po začátku války na Ukrajině z Charkovské oblasti se svou ženou a jejich čtyřmi malými dětmi.
Ukrajinské sbory mají z pochopitelných důvodů svá specifika, a to nejen proto, že bohoslužebným a pro všechny účastníky srozumitelným jazykem je ruština. Do většího sboru v pražských Kobylisích, v budově vlastněné církví, přicházejí rodiny, které se usadily v Praze často mnoho let před začátkem války. Do České republiky přišli za prací a většina z nich se v ní již dobře integrovala. Znalost češtiny pro ně nebývá problémem, mají zaměstnání a všichni mají své bydlení. I Jevgenij Cheban s rodinou dorazil do naší země před mnoha lety. Když ho pak v roce 2015, po odchodu kazatele Andriye Shamraje, oslovilo vedení církve, aby se ujal duchovenské péče o ukrajinský sbor, výzvu přijal. Sbor žil svým obvyklým způsobem. Sobotní rána vyplňovalo společné studium textů bible inspirované pravidelnými lekcemi sobotní školy. Pak následovala bohoslužba Slova, doprovázená nejen zpěvem shromáždění, ale i zpěvem různých pěveckých uskupení. Čtyřikrát do roka, jak je v naší církvi zvykem, byla i v ukrajinském sboru vysluhována večeře Páně. Kromě pravidelných bohoslužeb, probíhajících každou sobotu, se během týdne pořádaly v modlitebně misijní aktivity, akce pro děti i další setkání určená nejen pro členy sboru, ale i pro jejich přátele.
Pak však přišla válka. Všechny velmi citelně zasáhla. Mnoho členů sboru mělo ve válečné zóně své nejbližší příbuzné. Není proto divu, že jejich pomoc směřovala ze všeho nejdříve právě k nim. Během několika týdnů praskala budova sboru ve švech. Aby se mohli sobotní pobožnosti zúčastnit všichni, rozhodlo vedení sboru uspořádat další setkání i odpoledne. Ve skutečnosti nešlo samozřejmě jen o navýšení bohoslužebných setkání, ale stále více práce bylo i během týdne, což znamenalo pro kazatele vyčerpávající nasazení. Velkou pomocí se mu naštěstí stali nově příchozí členové církve, kteří už ve svých domovských sborech zastávali různé služebnosti. Tím pomohli usnadnit nesení odpovědnosti kazatele za skutečně hektickou činnost sboru. Nicméně ani s touto podporou nebyla situace dlouhodobě udržitelná, a proto bylo v polovině roku rozhodnuto, že se vytvoří nová skupina, a to na Praze 5. Dnes se v ní k pravidelným bohoslužbám schází přibližně šedesát až sedmdesát lidí.
Do pomoci uprchlíkům se zapojilo i vedení církve, především zřízením databáze, jež evidovala nabízenou pomoc různého druhu, ubytováním počínaje, přes poskytnutí potravin či léků a pomocí při vyřizování administrativních záležitostí spojených se zajištěním pobytu konče. Jevgenij Cheban říká: „Na začátku uprchlické vlny jsme se setkávali téměř každý den s předsedou Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne, Mikulášem Pavlíkem, a také s předsedou Českého sdružení církve, Vítkem Vurstem, abychom společně s nimi hledali možnosti pro zajištění účinné pomoci těm, kteří přicházeli do České republiky v chvatu, často i bez těch nejzákladnějších potřeb k životu. Církev nám pomáhala nejen financemi, ale zajistila i bohoslužebné tiskoviny potřebné pro sobotní školu. Jejím prostřednictvím jsme od ředitele Domu Bible, Pavla Nováka, obdrželi také Nové zákony v ukrajinštině. I díky její výrazné pomoci se chod sboru nezastavil. Byli jsme tak schopni během několika týdnů pomoci přibližně šesti stům uprchlíků nejen z řad členů církve. Přímo ve sboru se začalo také brzy s výukou češtiny. Pod vedením šesti kvalifikovaných učitelů češtiny probíhala dva a půl měsíce intenzivní výuka českého jazyka v šesti skupinách s přibližně pětadvaceti účastníky v každé z nich. V té době se také podařilo zajistit pro rodiny uprchlíků přísun potravin z Potravinové banky a od dalších dárců rovněž léky a vitamínové doplňky.“
Situace s přílivem uprchlíků se stabilizovala. Další pomoc však zůstává nezbytná. Jen se přesunula do jiné oblasti. Většinu uprchlíků tvoří ženy a děti. Život pro takové neúplné rodiny bývá nesnadný i za normálních okolností. Situaci ukrajinských žen a jejich dětí ztěžuje vědomí, že většina jejich mužů je na frontě. Strach o ztrátu života jejich nejmilejších je pochopitelný. Proto zdejší ukrajinský sbor poskytuje během týdne pravidelnou odbornou psychosociální pomoc právě matkám s dětmi. Zajišťuje pro ně také doprovod překladatelů při cestách na úřady. Dobrovolnická pomoc členů sboru se v současnosti orientuje na doprovázení při hledání práce, při sepisování smluv na odběr elektřiny a plynu, při zakládání účtu v bance. Dobrovolníci pořádají pro ženy s dětmi výlety za město, pomáhají uspořádat oslavy narozenin dětí, zvou a doprovázejí je na další společenské akce.
Jevgenij Cheban zdůrazňuje, že členům svých sborů připomíná, že je navzdory tomuto času bolesti a trápení spousta důvodů k vděčnosti, a dodává: „O vaší zemi se říká, že je zemí ateistů, ale taková míra křesťanské pomoci a lásky, s jakou jsme se setkali právě u vás, nás nejen vždy znovu překvapí, ale naplňuje nás vděčností a jistotou, že nejsme v tomto světě ztraceni. Není samo sebou, že právě ve vaší zemi našly tisíce ukrajinských uprchlíků bezpečné místo k přežití. Pravda, pro většinu z nich se vaše země nestane domovem. Převážná část uprchlíků se chce vrátit domů. Přesto vaše praktická pomoc je dokladem, že vám bolest druhých není cizí, že nám ji pomáháte nést.“
A tak se dál, nejen v sobotu, otevírají dveře dvou modliteben ukrajinských věřících, v nichž ti, kteří tam zavítají, stále nacházejí a jistě i v příštích dnech najdou jak své místo, tak i účinnou pomoc. Díky za ně.
