Cheorghe Ciornei žije v Čechách už čtyři roky. Za tu dobu se naučil dobře česky a až do letošního února žil jako většina z nás plně zaměstnán prací i starostí o rodinu. Válka na Ukrajině z pochopitelných důvodů zasáhla silně i do jeho života. S příchodem prvních uprchlíků, složených především z žen a dětí, se zapojil aktivně do pomáhání. Obrovskou předností byla v jeho případě znalost jak češtiny, tak ukrajinštiny. Všude ho bylo zapotřebí ke zprostředkování komunikace mezi místními a příchozími a Cheorghe byl opravdu na „roztrhání“.
Už v březnu ve spolupráci s pracovníky liberecké knihovny se podílel s ostatními dobrovolníky na přípravě setkání přímo v knihovně. Během jednoho týdne se podařilo připravit hodnotný program a na setkání samotném se pak spontánně vytvořil program pojmenovaný Ukrajinský klub, který v rámci Liberecké knihovny funguje pravidelně dodnes. Činnost klubu se nesoustředí jen v knihovně. Řada akcí pro děti je připravena i v libereckém kostele Církve adventistů sedmého dne. Na náplni činnosti Ukrajinského klubu se také výrazně podílí Dobrovolnické centrum ADRA Liberec.
Ještě na jaře přišel Cheorghe Ciornei, který mimo jiné zastává v libereckém sboru Církve adventistů sedmého dne spolu s Janem Brodským služebnost staršího sboru, s dalším nápadem. Naplánoval pro uprchlíky výlety za město. Vycházel přitom z vlastní zkušenosti, kterou popsal následujícími slovy: „Ukrajinky a Ukrajinci i jejich děti tady nemají nikoho známého. Neznají se ani mezi sebou, protože sem dorazili z různých koutů Ukrajiny. Chybí jim pevnější vztahy založené na vzájemné komunikaci. Nu a kde jinde se dá bez problémů a přirozeně navzájem komunikovat? Na cestě přece! Liberec má překrásné okolí a tak jsme se začali vždy jednou za měsíc vydávat na cesty za město. Vystoupali jsme samozřejmě na Ještěd, vydali se do Mimoně, obce Bílý Potok a také do města Hejnice. Těch osm, deset hodin společného putování znamená pro jeho účastníky spousty příležitostí k rozhovorům, příležitostí k sblížení. Mám radost, že je o pravidelné putování stále velký zájem.“
Na výlety vyráží více než sto lidí. Zajímavé je i složení účastníků. Odráží se v něm tragédie války. V té zatím nejpočetnější skupině o celkovém počtu 111 výletníků bylo pouze pět mužů, šedesát šest dětí a zbytek tvořily převážně jejich maminky nebo babičky.
Některé účastnice výletů přicházejí na další akce, k nimž patří i studium Bible přímo v libereckém kostele. To vede místní kazatel Marek Jonáš. „Snažím se jako kazatel zapojovat do aktivit, jež vnímám jako potřebné a nesu za ně odpovědnost. Samozřejmě v mnohém mě limituje jazyková bariéra. Žel, patřím do generace, která se už neučila rusky, a to je velký hendikep. Myslím, že se v práci s Ukrajinským klubem ukázala velká potřeba sounáležitosti Ukrajinců a přirozená touha si vzájemně pomáhat. Mnozí ukrajinští dobrovolníci – členové libereckého sboru – vykonali v rámci Ukrajinského klubu, ale také v rámci dětského centra Slunéčko, mnoho dobré práce. Jejich vliv vzbudil mezi Ukrajinci i zájem o studium Bible. Zdá se mi, že se tak stalo především proto, že jsou Ukrajinci mnohem vnímavější, snad i díky jejich náboženské tradici, k duchovním věcem, než my Češi.“
Za zmínku ještě stojí účast přibližně padesáti Ukrajinců na akci Noc kostelů. Krátkým proslovem je večer uvítal kazatel Marek Jonáš, po němž následoval společný zpěv ukrajinských písní a také komentovaná prohlídka kostela.
Ukazuje se, že spolupráce s Libereckou knihovnou, Dobrovolnickým centrem ADRA Liberec i účast členů libereckého sboru Církve adventistů sedmého dne na společných aktivitách poskytuje dostatečnou podporu těm, kteří u nás našli dočasné útočiště před válkou, a dává jim pocit jistoty, že se na ně nezapomíná a že se nejen o jejich trápení ví, ale že na nesení svých bolestí nejsou sami.
